Divný pocit

Jmenuju se Kim

Pohled Filipa:

Další ráno jsem se procházel. Jen tak. Bezdůvodně. Najednou jsem si všimnul Kiminýho domu... ,,Na prodej" že to je jenom sen! To se vážně stěhují? Vlastně by mě to ani tak nemělo překvapit. Přece jenom...mě pohled na ten dům už z venku nahání husí kůži. Radši jsem co nejrychleji odešel. Neměl jsem sílu se na to koukat. Doma mě přivítala Sam. Ano, vzal jsem si jejího pejska. Taková vzpomínka na ní. Něco co měla ráda a já se o ní postarám. Její rodiče na ní totiž neměli čas a já nemohl dopustit to, aby šla do útulku. Proto jsem si jí vzal domů.

Pohled Kim:

Zrovna jsem se probudila. Chystala jsem se vztát, ale bolest mi to nedovolovala. Kde to jsem? Byla jsem v poměrně jiném pokoji, ale pořád v nemocnici. Opět ke mně přišla sestra, té jsem ale už rozumněla. To jsem jako ve spánku cestovala z Ameriky domů?(ano ta sestra mi řekla že jsem v Americe. Jinak bych si asi nevzpomněla.) Zkusila jsem opatrně vstát a nakonec se to povedlo. Šla jsem pomalou chůzí k zrcadlu a začala sama sebe poznávat. Vím že je to divné, ale zapomněla jsem i kdo jsem. Teď mi to ale problesklo hlavou...Kim. Jmenuju se Kim a je mi 15 let. Víc jsem ale ze své hlavy dostat nedokázala. Nic víc o sobě zatím nevím.

Najednou někdo zaklepal na dveře a vztoupil dovnitř. Nejprve jsem nepoznala, kdo to je, ale když moje oči zaostřily, všimla jsem si mých rodičů. Ty jsem poznala. ,,Ahoj broučku. Jak ti je?" Nesnáším, když mi takhle říkají. ,,Dobře" zachraptěla jsem skoro neslyšitelně. Přišli ke mně a podívali se na mojí zlomenou ruku. Vlastně ani nevím jak se to stalo. Nic si nepamatuju...