Divný pocit

Den desátý

Další ráno mě probudil zvonek. Šla jsem se ještě rozespalá a v pižamu podívat kdo to je. Byl to Filip. ,,Ahoj" Řekla jsem a promnula si oči. ,,Nechceš jít ven?" Zeptal se. ,,Jo dobře, ale počkej tady jenom se převlíknu a můžeme jít. Přikývl a sedl si na náš gauč. Šla jsem nahoru do svého pokoje a připravila si věci co si vezmu na sebe. Zastavila jsem se ale u mého psacího stolu. Byla na něm fotka...Fotka s Johnem kterou jsme fotili včera. Já jí ale netiskla...navíc tam měl John rozbodaný obličej. Jakoby do té fotky někdo píchal bez přestání špendlíkem.

Rychle jsem seběhla po schodech dolů a zakřičela: ,,Vypadni!" ,,Co?!" Zeptal se nachápavě a zvedl jedno obočí. ,,Musíš odejít!" Začala jsem brečet. ,,Copak se ti stalo? Něco jsi viděla nebo...já to nechápu." Řekl a vypadal opravdu smutně. Kvůli tomu jsem začala ještě víc brečet. ,,Musíš odejít! Věř mi...bude to tak nejlepší." Řekla jsem a sklopila hlavu. On se na mě koukal opravdu smutně a bez jediného slova odešel pryč. Hned jak odešel jsem se zkácela na zem a začala jsem brečet. Nemohu se s ním dál bavit. Něco by se mu stalo...a to já rozhodně nechci...nemám nikoho...jsem na všechno sama...

Trochu víc depresivní díl.
Tak co, bojíte se?😏
Doufám že se vám příběh líbí. Kdyžtak nezapomeňte hlasovat.