Další ráno mě probudil zvuk zvonku. Pomalu jsem se dobelhala ke dveřím a otevřela i když jsem byla v pyžamu. ,,Ahoj" pozdravil mě Filip a mírně se pousmál. ,,Ahoj" oplatila jsem mu pozdrav. Šli jsme se jen tak projít a on mi všechno vysvětlil. Prej se o mě bojí, ale furt nechápu, proč mi to v tom případě říkal...nemusel mi to říkat, ani ukazovat. Nic z toho. Teď se jenom diví, proč jsem tak zvědavá a chci to všechno vědět...Jenže já to vědět potřebuju...
Večer jsem šla s celou svojí odvahou za rodičema a zeptala se jich: ,,Proč jsme se přestěhovali?" Zmateně se na mě podívali a zavládla chvíle ticha. ,,Co? Kam jsme se jako měli přestěhovat?" Řekla máma a pokračovala ve vaření. ,,Sem do tohoto bytu. Vždyť jsme měli dům a to, že se přestěhujeme na tamtom zřejmě nic nezmění!" Po dokončení této věty už oba moc dobře věděli, že se z toho už nevykecaj. ,,Zlatíčko my chceme abys byla v bezpečí." Řekla máma mile. ,,Co to s váma všema je?! Jsem dost stará na to abych se o sebe dokázala postarat! Nedělejte ze mě žádný dítě, který potřebuje chránit, protože to nejsem!" Oba se na mě koukali a nevěřili tomu co jsem řekla. Přece jenom jsem jejich dcera a tohle jsem jim nikdy neřekla. Teda aspoň ne do očí. Musela jsem jít ven. Trochu si vyčistit hlavu a provětrat se. Po dnešku jsem to docela potřebovala.
Šla jsem za Filipem. I když možná né dobrovolně...vlastně ani nevím proč jsem tam šla. ,,Ahoj, ty jsi Kim že jo?" Zeptala se mě jeho teta, která bydlela kousek od nás. ,,Jo jsem. Kde je Filip?" ,,Filip dneska odjel zpátky domů. On ti to neříkal?" Řekla zmateně a já radši odešla. Proč mi to neřekl? To mu za to ani nestojím? Nechápu, proč mě aspoň nemohl informovat...
ČTEŠ
Divný pocit
TerrorNěco se tu děje...vidí mě to a může mě to kdykoliv zabít...jen to čeká na tu správnou chvíli...
