Divný pocit

Po měsíci

Pohled Filipa:

Už je to měsíc. Nekonečný měsíc co Kimi zemřela. Nejdříve jsem tomu nevěřil. Nechtěl jsem si to přiznat. Až do té doby, dokud mi to Zuzka nepotvrdila. Stýská se mi po ní vic než kdy jindy. Nemůžu spát a když se mi to konečně podaří, zdá se mi o ní.

Byli jsme při zádadu slunce spolu. Šťastní. Hlavu měla položenou na mém rameni a dívala se před sebe na tu krásu. Usmívala se. Ten nádherný úsměv, který už nikdy v životě neuvidím...

Najednou se to všechno začalo strácet a já se probudil. I když jsem nechtěl. Pořád na ní nedokážu přestat myslet. Ona byla moje všechno. Teď už s nikým nemluvím. Ani jsem se s ní nedokázal rozloučit. V jejich domě je od té doby klid. Nic se tam nestalo. Jakoby všichni zapoměli. Nikdo si nevzpomene a ani nechce vzpomenout na tu krásnou tvář, která rozjasní každé místo svým úsměvem. Jakoby zapoměli...všichni... až na mě. Má tady i hrob i když se říká, že se její tělo nenašlo. Teda aspoň mi to tvrdí její rodiče. Bůh ví co je pravda. Já sedím pořád doma a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby tu pořád byla.