Divný pocit

Den devátý

Dneska Zuzka zase nepřišla do školy. Mám o ní vážně starost. Nezvedá mi mobil. Nečte si moje zprávy...prostě nic...ráno jsem prošla okolo Filipa a jeho party. Čekala jsem, že bude dělat jakože mě nevidí, ale mýlila jsem se. Šel přímo za mnou. Ostatní ho jenom s nechápavým výrazem sledovali. Něco jako: Proč se s ní baví? Je normální? Ale to jsem se snažila ignorovat. ,,Ahoj Kim." Řekl a usmál se. ,,Ahoj, jsem nevěděla, že ti nevadí když tě někdo vidí bavit se semnou." ,,Proč by mi to mělo vadit? Ať koukaj. Ať záviděj, že se můžu bavit s tak bezva člověkem." Tohle mě opravdu potěšilo. Nevěděla jsem že mi někdo někdy řekne něco takového. A už vůbec ne on.

Po škole jsem ho pozvala k nám domů...i když jsem měla trochu strach, že se mu něco stane. Přece jenom...všem mím kamarádům se něco stalo. Nechci aby to dál pokračovalo... ,,Posaď se." Řekla jsem mu a ukázala na gauč. Sedl si a řekl: ,,Máte to tu hezký." ,,D-díky ale.." zmlkla jsem a zklopila hlavu dolů. ,,Co? Řekl jsem něco?" ,,Né to né, já totiž...věříš na duchy?" Zeptala jsem se a přisedla si na gauč. ,,Proč se ptáš? To vám tu straší nebo?..." Začal se smát, ale zmlkl hned, když viděl můj vážný obličej. ,,T-to myslíš vážně?" Zeptal se vystrašeně. ,,Podívej se k nám do sklepa, jestli mi nevěříš." Řekla jsem jako robot a čekala na jeho reakci. ,,Co je v tom sklepě?" Zeptal se. ,,Já sama nevim,...ale n-někdo určitě..." Začala mi po tváři stékat slza. On mi jí otřel a znovu se zeptal: ,,A kdo tam je?" ,,Asi někdo koho znám. Napovídá to tomu. Zdají se mi sny a tak dále." Znovu jsem sklopila hlavu. ,,A kdo by to mohl být?" Zeptal se a vážně vypadalo, že ho to zajímá a že mi věří. ,,Rose." Řekla jsem a rozbrečela se. On mě objal.

Nějakou dobu jsme si ještě povídali a já mu řekla, kdo je to Rose i když se mi o tom mluvilo dost těžko. Byl ale moc hodný a slíbil mi, že pokud tam něco vážně je, budem tomu čelit spolu. Jen my dva....