Divný pocit

Myšlenky

Zrovna jsem si dobalila kufr a čekala před naším domem na Zuzku. ,,Ahoj" uslyšela jsem po chvíli Zuzku, která ke mně přiběhla. Jen jsem se na ní usmála a nic jsem neříkala. Počkali jsme na taxík a potom spolu odjeli na letiště. Ani jsem se se nestihla rozloučit s rodiči...ani s Filipem. Pořád jsou někde pryč a já je skoro nikdy nevidím. Mrzí mě to. Jakobych nikoho neměla. Jakobych byla na všechno sama a nikdo tu se mnou nebyl. Z mého přemýšlení mě vytrhla Zuzka, která pořád do kola opakovala, jak se do L.A. Těší a samí další kraviny, který mě v tuhle chvíli vůbec nezajímali. Když si to tak vezmu, tak za posledních pár týdnů se ze mě stal neuvěřitelný introvert. Když pomyslím, že jsem byla aspoň z poloviny šílená jako Zuzka, nahánělo mi to husí kůži. Každou chvílí byla otravná víc a víc. Měla jsem chuť vyskočit z letadla, jen proto, abych jí nemusela dál poslouchat.

Po pár únavných hodinách jsme byli konečně na místě. Jeli jsme do hotelu, kde jsme se hned ubytovali. ,,Pojďme někam! Na pláž, do obchoďáku, kamkoliv!" Pořád opakovala Zuzka. Vymluvila jsem se na to, že mě bolí hlava, ale už teď vím, že to takhle celý týden rozhodně dělat nemůžu. Není tak blbá. Prokoukla by to a potom by byla ještě více otravná, než je teď.

Pohled Filipa:

Kim už před několika hodinami odjela. Strašně se o ní bojím. Když odjela, všechny hlasy a pocity z domu zmizely. Zřejmě si to "tajemno" odvezla s sebou. Mám o ní strach. Co když se jí něco stane? Nebo hůř...