Divný pocit

Kde jsi byla?

Hned jak jsem se vrátila domů, čekal tam na mě Filip s naštvaný výrazem. Vypadal, jako by byl můj rodič a já se vracela pozdě v noci domů z nějaké párty. ,,Kde jsi byla?" Zeptal se a já znervózněla. ,,No jen tak venku." Odpověděla jsem a chtěla jít dovnitř. ,,Poznám když mi lžeš." ,,U Rose." Řekla jsem stručně a nechávala si kamennou tvář. ,,Proč? Cos tam sakra dělala?!" Řekl už víc naštvaně. ,,Co tě to zajímá." Odfrkla jsem a zavřela mu vchodové dveře před nosem. Kdo si jako myslí že je? Můj táta? To jako nemůžu nic dělat bez něj nebo co?! Po nějaké chvíli mi přišla zpráva. A od koho jiného by mohla být, než od něj.

Filip: Promiň, za to že jsem byl naštvanej, ale pochop to. Bojim se o tebe.

Já: Jak jako bojíš? Nejsem malá holka jo?

Filip: To je složité a na dlouho...ale prosím odpusť mi.

Já: Smůla...nevím proč to furt děláš a mám toho už docela dost. Jen tak si příjdeš a z ničeho nic mi řekneš, že jsem vlastně někdo úplně jinej, než si myslím a pak mi zase něco tajíš.

Filip: Dobře dobře. Vysvětlím ti to, ale až zítra slibuju

Na tuhle zprávu jsem mu už neodpovídala. Byla jsem pořád naštvaná, ale už jsem to neřešila. Přece jenom říká že mi to zítra prej vysvětlí, takže doufám, že bude aspoň mluvit pravdu, protože další lež už bych nesnesla.