Divný pocit

"Nový" domov

O pár dní později jsem už mohla konečně pryč z nemocnice. Nesnášela jsem to tam a to jídlo. Fuj! Nedalo se na něj ani koukat. Natož něco ochutnat. Přišli si pro mě rodiče a jeli jsme domů. Dojeli jsme do nějakého města, které jsem klasicky vůbec nepoznávala. Ale to se nemusím divit, když jsem si nepamatovala ani jak se jmenuju. Bydleli jsme v nějakém bytě. Měla jsem tam pokoj s velkou bílou postelí bílými zdmi a vlastní koupelnou. Bylo to hezký. Jako úplně nový.

Pohled Filipa:

Nevím jak to vydržím. Už to přestávám zvládat. Její rodiče už se přestěhovali a já ani nevím kam. Pořád s nikým nemluvím. Jakobych stratil kus sebe. To prázdno které nemůže už nikdo nikdy zaplnit. Jakoby to bylo včera co jsem jí napsal a začali se z nás stávat nejlepší přátelé. Co se vlastně stalo mi není známé. Nikdo nic neříkal. Nikdo nic neřešil. Jakoby to bylo všem jedno.

Z pohledu Kiminých rodičů:

Možná se ptáte, proč neřekneme Kimi pravdu. Nemůžeme jí to říct. Nechceme, aby byla znovu v nebezpečí a kdyby si na cokoliv vzpomněla, nemuselo by to dopadnout dobře. V podstatě se dá říct, že unikla smrti jen tak tak. Ani Filipovi nesmíme říct, že je Kim v pořádku. Začal by jí hledat a ona by si rozvzpomněla. To se nesmí stát. Musíme ho nechat v kruté myšlence, že je Kim již dávno mrtvá.