Divný pocit

Vzpomínky

Pohled Filipa:

Už jsou to čtyři měsíce co Kim zemřela. Trochu jsem se s tím zvládnul vypořádat, ale furt mi v hlavě vyskakují společné vzpomínky. Zrovna včera se mi zdál další sen...

Byl letní den a mi jsme byli někde u lesa. Byli jsme šťastní. Všechno bylo perfektní. Svítilo slunce a její dokonalý úsměv mě hřál u srdce. Najednou se ale otočila a měla na zádech napsáno ,,Vidím tě" v tu chvíli zmizela a já byl zase sám. Smutný. Bez ní.

Pohled Kim:

Je to strašně dlouhá doba a já si pořád nemohu vzpomenout. Jakobych předtím nežila...ve škole jsem si na nikoho nevzpomněla, jakobych tam byla poprvé. Teď je tam sice znám, ale co předtím? Jednou mi ale něco problesklo hlavou...,,Vidím tě" Co to je? To má být vzpomínka? Tohle? Vůbec netuším, co to je, ale pořád mě tato věta pronásleduje. Ať jsem kdekoliv. Zrovna jsem v parku a sedím na lavičce. Juj to je rozkošnej pejsek. Měl světle hnědou srst, růžovej obojek a byl menšího vzrůstu...počkat! Někoho mi ten pes připomíná. A-ale já nemám psa. To je zvláštní. Znova mi v hlavě něco problesklo...Sam! Jméno psa. Mého psa? Já si ale nepamatuju, že bych měla psa. Šla jsem radši domů. Cestou domů se mi stalo zase to samé. Další vzpomínka. Na toho pejska. Běžel a běžel...k nějakému klukovi. Kdo to byl? Neznám ho, ale jeho tvář mi je trochu povědomá. Otřásla jsem se z těch vzpomínek zpět do reality a na druhé straně ulice uviděla...to není možné! Ten kluk ze vzpomínky...naše oči se střetly a koukali jsme na sebe jako na blázny. Já si ale pořád nemohu vybavit, kdo to je...