Divný pocit

Den jedenáctý

Ráno jsem se probudila s křikem. Zase nějaká noční můra. Zdálo se mi že v tom sklepě kde byla Rose, byl i Filip. Mučili ho, vytrhávali vlasy....chtělo se mi brečet. Co nejrychleji jsem se připravila a vysprintovala k jeho domu, abych se ujistila že je v pořádku. V půlce cesty jsem ho viděla běžet směrem ke mně. ,,Filipe!" Řekla jsem a objala ho. ,,Díky bohu že jsi v pořádku." Řekl a já se od něj odtrhla. ,,Počkej, jak to myslíš?" ,,No...zdál se mi sen....o vašem sklepě a-" ,,Mně taky!" Skočila jsem mu do řeči. ,,Bál jsem se že se ti něco stalo a tak jsem běžel za tebou." ,,To já se bála že se ti něco stalo a běžela jsem za tebou." Nachvíli jsme se odmlčeli a potom jsme se jen tak procházeli po parku. Vyděla jsem tam někoho...někoho kdo mi byl povědomý. Zuzka? Běžela jsem za ní a zeptala se: ,,Ahoj Zuzi, co tady děláš nejsi nemocná?" ,,Pardon, my se známe?" Zeptala se a já jenom přikývla na souhlas s nechápavým obličejem. ,,To jste si mě asi s někým spletla." Řekla a chystala se odejít. ,,Co to povídáš, vždyť jsi moje BFF, nejlepší kámoška. To máš vymazanou paměť nebo co?! To si nevzpomínáš?!" Odešla...Vím že to byla ona...něco se tu děje...něco opravdu dinvého...
————————————
Odpoledne jsem si šla pro noviny. Četla jsem tam, že je Rose pořád pohřešovaná a pravděpodobně i mrtvá. Chtělo se mi brečet. Zašla jsem do domu, kde bydlela Rose a zaklepala. Otevřela mi její máma, která měla oči od slz. ,,Dobrý den." Řekla jsem. ,,A-ahoj p-pojď dál." Řekla a já vešla dovnitř. ,,Vy jste to už četla?" Zeptala jsem se nervózně. ,,A-ano...m-moje holčička." Začala ještě víc brečet. Bylo mi jí líto. ,,Asi mi to nebudete věřit, ale možná vím, kde Rose je." Řekla jsem a ona zpozorněla. ,,Kde?" Řekla a netrpělivě čekala na odpověď. ,,To nemůžu říct je to tam nebezpečné." ,,Neni! I kdyby byla na měsíci, přijela bych si pro ní!" Přerušila mě. ,,Počkejte, vy tomu nerozumíte. Zřejmě by se vám jí ani nepodařilo najít. Já to zvládnu, ale potřebuju od vás něco." ,,Cokoliv na světě." Řekla. ,,Potřebuju půjčit nějakou bezpečnostní kameru a asi dvě baterky. Možná tři." ,,To je všechno? K čemu ti to bude?" Zeptala se. ,,To vám říct nemůžu, ale věřte mi, že vám to všechno vrátím." S těmito slovy jsem odešla pryč i s těma věcma, co jsem po ní chtěla.

Když jsem přišla domů, zapla jsem bezpečnostní kameru a dala jí na místo té předchozí. Potom jsem jenom dala na stůl těsně vedle sebe 3 baterky, aby je zachycovala kamera a potom jsem šla už jenom spát.