Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podzimní Denver nevypadal tak hezky jako ten jarní, ale barevné stromy, jež lemovaly cestičku mezi domky, dodávaly celkovému vzhledu co do tajemnosti a krásy. Umírající listí, které se řapíky jen tak tak drželo tenkých větví javorů a líp, vlálo při mírném vánku a nechávalo se unášet rytmem, jenž byl přírodou dán.
Dlouhé spáry zimy se už obtáčely kolem kmenů, chystaly je na chlad a sníh. Dřevění králové odkládali své koruny na kachlice chodníku, aby byli připraveni na hermelín ze sněhu. Dávno seschlé plody, které padaly jeden po druhém na udusaný trávník, vytvářely další vrstvu toho mrtvého, co z umírající krajiny zbylo.
Kdyby měl zrak jako kočka, možná by tu krásu dokázal ocenit. Ale to, že byl pouhý člověk, ho omezovalo na denní světlo, tudíž nebyl schopen za rychlé chůze lapat po dechu. Pouliční lampy svítily jen tak moc, aby viděl na špičku vlastního nosu. Tlumené světlo mlhou znemožňovalo Thomasovi dohlédnout na konec plotu, natož pak ulice. Drobné kapičky vody, které fotony pohlcovaly, kroutily jeho tmavé vlasy slepené potem k sobě – až z něj div nebyl přírodní kudrnáč.
Mohl mít na uších klapky a poslouchat po cestě hudbu, ale to by jen nahrával narůstající paranoie, jež mu svírala hrdlo při každém dalším kroku. Nutkání se otočit přes rameno, zda-li není pronásledován, sílilo s každým úderem srdce, s každým sípavým nádechem, který evokoval námahu v předešlých momentech.
Ruce měl skryté v kapsách, kde si mezi prsty pohrával s klíčky. Byla to příjemná jistota o tom, že je duší stále v tom samém těle. Ačkoli chlad a nepříjemné mlaskání oblečení, které se potem lepilo na jeho kůži, jej ujišťovaly o skutečnosti přítomných chvil dost. Jako by nestačilo, že se po vydatném tréninku sotva plazil.
Cestu domů znal lépe než cokoli jiného. Pamatoval si každou scénku, každý moment, kdy stoupal na ty samé popraskané dlaždice. Kdy střídal nohy v mírnějším tempu, ačkoli by rád přidal do kroku. Jen kvůli tomu, aby mu jeho přítel stačil.
Povzdechl si. Teplý vzduch vyražený z jeho hrdla se zbarvil do odstínu matného skla, které dokonale splynulo s mlhou kolem něj. Rty se mu zachvěly náhlým oteplením a následným chladem – něčím, na co sice byl zvyklý, ale vždy měl jistotu, že se po pár horkých polibcích zase zvlní blahem do spokojeného úsměvu.
Poslední dobou však chodil sám. Neužíval si cesty domů tolik jako dřív, když byl po jeho boku a bavil jej špatnými vtipy, které slyšel od lidí v autobuse. Tehdy obracel oči v sloup a proklínal všechny bohy, protože skutečně nehodlal sklapnout téměř nikdy – ani když ho slušně žádal, dokonce ani v momentech, kdy mluvení možné nebylo.
A nyní mu to chybělo.
Občas si musel pobrukovat, aby to ticho přerušil. Byl rád za jakýkoli zvuk ulice – stále špatně načasované tikání u přechodu pro chodce, neopravené syčení ventilace u domů ve vedlejší ulici, mňoukání a mrouskání kocourů, kteří lákají kočky na svůdný tanec chlupatých těl...
