Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kdyby se ho někdo zeptal, jaký byl jeho nejlepší polibek v životě, s hrudí nadmutou pýchou by prohlásil, že chutnal jako mléko, které zvlažilo rty jeho nejlepšího přítele. Člověk by řekl, že je to moc nejlepšího v jedné krátké větě, a Thomas by mu dal za pravdu, kdyby však tato slova nevznikla v jeho hlavě.
Ačkoli dokázal na krátkou chvíli věnovat pozornost hrnku, který se otáčel v mikrovlnce jako profesionální baletka, nemohl přestat myslet na to, že Newt sedí vedle něj a pohupuje nohama ve vzduchu. Upozorňoval na sebe pokaždé, když se bosé paty odrazily od skříňky s pořádným zaduněním. Jako by nestačilo, že si stále pohrával s prsty, jež Thomas nechal ležet na lince.
Nemohl se zbavit ani začervenání, které se pomalu stávalo jeho přirozenou barvou. Ta rudá, co si pohrávala s buňkami pokožky, se přelívala přes béžové břehy až k uším, kde se překlenula na boltec skrze lalůček, který tepal touhou po dalších slovech, jejichž vyslovení by s sebou přinášelo i vzduch vyrážený z těch úst, která ještě před chvílí cítil tak blízko, že se jich mohl dotknout. A nejen prsty.
Ruka se mu samovolně natáhla ke rtům, na nichž stále ještě cítil jemné mravenčení. Prsty se dotkl hladké kůže. Jeho hmat byl natolik zbystřený, že cítil každý záhyb nad malinkým útesem, který zdobil růž po každém milimetru, a také jizvy, jichž měl po všech těch zraněních obličeje nespočet. Ale to, co hledal, nalezl až v levém koutku – slabé cukání, jež symbolizovalo prahnutí po dalších dotecích.
Instinktivně zavřel oči. Pomalu si přejel prstem po spodním rtu, kde ještě před chvílí byly přilepené rty jeho nejlepšího přítele. Bylo to zvláštní. Po téhle krátké chvilce, která trvala skutečně jen zlomky sekundy, se na něj nedokázal dívat jako na přítele. Alespoň ne na toho, za nějž jej předtím považoval.
Z úvah ho vytrhl kvílivý zvuk mikrovlnky. Naříkala každou co sekundu, teplé světlo uvnitř přístroje poblikávalo, aby konečně stiskl to tlačítko a ukončil ten srdcervoucí nářek raněného zvířete, jež bylo v plechu uvězněno. Když z něj konečně opadlo to ztuhnutí z představ a přinutil ruku k pohybu, jeho prst se setkal s bledou kůží hřbetu Newtovy ruky, která taktéž putovala k cíli za účelem zbavit uši toho nepříjemného zvuku.
V ten moment se zamrazil v pohybu. Znovu. Prsty nechával pokrčené v různých úhlech, přesně tak, jak se to učil v hodině klavíru. Ne, jak ho to učil on po hodině klavíru, již absolvoval, aby využil nástroj po předchozím majiteli lépe, než doposud – jako polici na staré knihy a příležitostný věšák na Thomasovo propocené prádlo.
Už se ho dotkl několikrát. Nejen na ruce, ale prakticky snad všude po těle, když se mu poštěstilo a Newt ho nechal, aby ho drbal na noze. Nebylo to sice nic v porovnání s tím, jakou úlevu a neskrývanou slast mu prokazoval, kdykoli svými hbitými prsty masíroval ztuhlé svalstvo. Ať to byly záda, nebo jen chodidla, Newt zkrátka věděl, kde by měl tlačit, a náležitě toho i využíval.
