Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak dobře a dlouho už nějakou dobu nespal. Neprobudily jej sluneční paprsky listopadového slunce, které se snažilo zahřát rudnoucí lístky stromu před jejich oknem. Zakryté žaluzie nahrazovaly tmu noci, jejíž temná deka polehávala na jeho očních víčkách. A neprocitl ani tehdy, když se mu ze sevření vymanil přítel.
Jak v noci slíbil, nevstal z postele do desíti hodin. Spokojený, že se konečně dobře vyspal, se vytáhl do sedu a protáhl si paže s dlouhým zívnutím, jež spontánně opustilo hrdlo. Po nepříjemném zvuku lupání kloubů přišlo následné uvolnění, které na celkové euforii z hezkého dne jen přidalo.
Najednou bylo vše v pořádku. Celý svět mu s úsměvem nabízel svou náruč.
Cítil se výborně. Nohy ho nebolely, dokonce ani hlava se neozývala. Kupodivu se nedočkal ani protestů zad, když se posunul k okraji postele a spustil nohy na podlahu. Ale jakmile se dotkl bosými chodidly chladného dřeva, projel jím zvláštní třas.
Podle prázdného místa vedle sebe – a hlavně toho, jak byla deka pokrčená a místo studené – usoudil, že Newt musel vstávat už dávno před ním. Než se stačil uklidnit, že šel nejspíš jen udělat snídani, z šoku se okamžitě vyšvihl na nohy a vyběhl z pokoje ven.
„Newte!“ vykřikl do chodby.
Strach z toho, že by ho mohl někdo z postele vzít – protože blonďák sotva chodil i o berlích, tak bylo nepravděpodobné, že by si udělal výlet po schodech až do kuchyně –, jej poháněl vpřed na ráno neobvyklou rychlostí.
Jakmile doběhl ke schodišti, nedbal na bezpečnost. Skákal schody po dvou, někdy i po třech, až nakonec pět schodů před přízemím skočil a povyskočil si na místě, aby z chodidel vytřepal to nepříjemné mravenčení.
Naštěstí hned u vchodu do obývacího pokoje uviděl blonďatou kštici u plotny. Úlevně si oddechl a vydýchal se, aby ze sebe ten šok dostal. Nemohl riskovat, že by tam vběhl rudý až za ušima s tím, že skákal schody, aby ho mohl vidět co nejdřív. Možná by mu to lichotilo, ale takový typ skutečně nebyl.
Cestou do kuchyně si upravil noční košili a přitáhl si ji blíže k tělu, když si všiml, že u stolu sedí další zlatá hlava. S rezignovaným povzdechem pozdravil Sonyu mávnutím ruky, ale víc pozornosti jí nevěnoval. Ihned si to vykročil k příteli, který se jednou rukou opíral o berli a tou druhou zaléval čaj.
Došel až za ním a bez zbytečných dotazů ho objal kolem pasu, načež si bradu opřel o kostnaté rameno. Periferním viděním si všiml koutku, který se povytáhl nahoru, jakmile mu vtiskl ranní polibek na tvář.
