Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už zažil záživnější zážitky, než byla tato cesta autobusem. Chvílemi, kdy do něj loktem dloubala neznámá slečna, aby si vytvořila prostor, měl chuť vystoupit a projít skrze město po svých. Světu očividně nestačilo, že mu ke zhroucení chyběla opravdu jen špetka. Potřeboval Thomase na zemi a obličejem v hlíně, rezignujícího nade vším, co by se ho mělo týkat.
Když monotónní ženský hlas oznámil jeho stanici, zvedl se ze sedadla, procpal se davem ke dveřím a protáhl se mezi dvěma klábosícími přáteli, aby se dostal ven. Tam do úst ihned nasál čerstvý vzduch a protáhl se. Tak hroznou jízdu dlouho nezažil.
Mohl být rád, že měl možnost dýchat. Chystal se udělat poslední krok do nového života. Už ani nepřemýšlel nad následky, vše se odehrávalo tak rychle, že nemohl myslet na nic. Kdyby se tak mohl zastavit, aby ho myšlenky dohnaly…
Pro Newta se nezdráhal to udělat. Ten blonďák dost obětoval pro něj, vždyť chodíval do práce i přes víkendy, aby platil jeho drahé tréninky. Teď bylo načase splácet. I s úroky. A nejen to, on mu chtěl zachránit život, starat se o něj, dokud mu nebude líp a strávit s ním zbytek už ne tak pochmurných dní. Bydlet sám… i jako nevyslovené to znělo příšerně.
Spolkl všechen strach a předříkal si pár slov, aby si dodal odvahu. Svižný krok, jímž si krátil cestu do a místího baru, hodně rychle zpomaloval, až se z něj stalo plížení. Našlapoval na kachlice chodníku s takovou lehkostí, že by mu slon v porcelánu mohl závidět.
Jakmile uviděl velkou neonovou ceduli, zastavil se. Zelené světlo poblikávalo, podvečer ještě nebyl tak tmavý, aby vyniklo lépe. Ač už kalendář hlásil polovinu listopadu, slunce se tím očividně nenechávalo zmást a i o půl šesté zářilo, jako kdyby to mělo být naposledy.
Propaloval dveře pohledem. Zevnitř se linuly zvuky a vůně pečeného masa, hlasitý smích, pokřiky, nadávky… zkrátka vše, na co byl zvyklý. Jeho spoluhráči nikdy nepatřili mezi ty tiché občany. Občas se mu zdálo, že tu divokost měli všichni v povaze ještě před náborem.
Nechtělo se mu tam. Vůbec ne. Trenér po něm bude křičet, to věděl. Když odcházel hypochondr Ben, doprovodila ho i jeho bačkora. Od té doby si na něj nikdo nedovolil promluvit, pokud se to netýkalo problému v postavení nebo základní sestavě.
Ale na druhé straně byl ZLOSIN. Ono kdyby neznal souvislosti, vůbec by nad tím nepřemýšlel, ale vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházel, se jeho priority rychle přehodnotily. Najednou nebyl hokej vůbec důležitý. Dokonce ho nemohl považovat za koníček pro volný čas.
Nesmím mít volný čas. Dva měsíce jsou tak málo…
Teď chtěl mít u sebe svého nejlepšího přítele víc než kdy dříve. Přání pevného stisku jeho ruky a povzbudivých slov šeptaných mátovým dechem do ucha se stávalo nesplnitelnou tužbou, která se jeho hlavou proháněla a nenechávala ho normálně přemýšlet. Rukou hmátl vedle sebe. Nebyl tam. Jistě, vždyť ho nechal u Jeffa. Ani nevěděl, jestli už je vzhůru.
