Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Od první návštěvy centrály ZLOSINu uplynulo několik dní. Podle škrtů v kalendáři dnes ráno napočítal hned čtyři – čtyři dny úmorné práce, kdy máčel nos v černém inkoustu dokumentů a snažil se si v nich neustlat a neprospat zbytek času, co mu zbýval do uzavření budovy.
Spánku nikdy moc nedával, ale poslední dny to vyháněl do extrémů. Od ZLOSINu chodil domů až nad ránem, mnohdy se jeho večeře stávala spíše půlnoční svačinkou než plnohodnotnou součástí denního stravování. Po příchodu se ani nemyl, jen si uvolnil kravatu, jež se stala symbolem jeho nového života, a práskl sebou na místo vedle svého přítele.
On byl jedinou jeho útěchou. To, že to dělal pro něj, ho pohánělo vpřed. Jeho světlým bodem se stávalo hřejivé objetí, v němž trávil zbytek noci, než zase musel vstávat. Blízkost křehkého těla ho uklidňovala, dodávala mu sílu pokračovat, vytrvávat. A občasný polibek, který noc nádherně zpestřil, mu dodal i ten zbytek energie, jenž nemohl být dobit kávou.
Za uplynulé dny se toho moc nestalo. Thomas chodil do práce jako každý normální občan města, trávil tam celé dny, aby zjistil, co za látku zastaví šíření té náhlé ztráty buněk. S Terezinou pomocí se musel znovu prokousávat všemi dokumenty s podobnými případy, aby našel souvislosti.
Nikde nic nebylo. První den se mu to jen nezdálo. Stále doufal, že najde alespoň v něčem stejný záznam, který by ho navedl tím správným směrem, ale včera večer prohlédli ty poslední z nich. O vzdáleně bezdůvodném odumírání mozku sice pár dokumentů bylo, ale všude to mělo i vedlejší příznaky. Jiné, než ztráta chutě k jídlu a následný úbytek celkové hmotnosti.
Došel do kuchyně, kde si z lednice vytáhl krabici mléka. Už z naučeného zvyku ji poslal po lince k umyvadlu, nad nímž ve skříňce uchovávali sklenice a hrnky. Z lednice vytáhl ještě vejce a nohou ji při odchodu zavřel, aby se zbytečně nezdržoval.
Chtěl spát. Teď hned. Ve strachu, že usne teď a tady, se raději přidržoval linky a zůstával jí i poblíž, kdyby se náhodou tělo rozhodlo pro kolaps a chtělo ho poslat k zemi. Sice by lepší pozici na spánek uvítal, nemohl však usnout jinde, než ve vyhřáté posteli s teplou dekou a měkkou matrací.
Obavy ho držely v bdělém stavu docela slušně. Jediné zívnutí, které si dopustil, bylo při otevírání úst, aby se mohl napít ze sklenice. V tom všem zmatku a příšerném stavu beze spánku si ani nevšiml, že byla sklenice prázdná. Ale i tak zaznamenal spokojenost při protažení obličejových svalů.
Nakonec nechal mléko mlékem a odešel z kuchyně s nepořízenou. Dokonce i vejce, jež měl v plánu si uvařit v mikrovlnce tak, jako to dělával už mockrát, zůstávalo ležet na lince vedle prázdné sklenice, jejíž jediná znatelná nedokonalost v lesku byla čmouha po doteku vysušených rtů.
Musel si vystačit se slinami. V potlačování fyziologických potřeb zatím nebyl takový mistr jako jeho přítel, ale poslední dny tomu konečně začínal přicházet na kloub. Tak se také zúžila jeho předtím pestrá strava každé tři hodiny jen na občasné sousto, když si náhodou vzpomněl, že by měl něco sníst. A to samé platilo i s pitným režimem.
