Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Thomas seděl na rozvrzané židli a tiše se modlil ke všem bohům, aby výsledek dopadl tak, jak předpokládal. Nedokázal si ani představit, jak příšerné by to bylo, kdyby to bylo něco nového – něco, s čím se současnost nesetkala. Ale čím více se ukazovalo, tím menší byla pravděpodobnost obrovského štěstí.
Nemohl mu to říct. Sám se nevzdával, ale věděl, že Newta by to srazilo na kolena. Měl však smůlu v tom, že i kdyby byl ten nejlepší lhář ve vesmíru, jeho oku by nic neuniklo. Ne nadarmo se ho prvně bál, Newt ho měl přečteného pomocí jediného pohledu.
„To nevypadá moc dobře," zamumlala Tereza, která se za ním – neznámo kdy a jak – objevila. „Myslela jsem si, že to bude jen nějaká verze demence."
„Já jsem v to doufal," zašeptal nazpátek a podíval se na své prsty. Klepaly se. Rychle, hodně rychle. „Nemůžu mu říct, že mu nemůžu pomoct, Terezo."
„Takže mu chceš lhát?"
Kousl se do rtu. „Budu muset."
„Je to Newt, Tome," namítla.
„Já vím."
„Pozná, že mu lžeš, a bude ještě –"
„Já vím!" křikl po ní. Nedostatek spánku si pohrával i s jeho hlavou. Nechtěl po ní křičet, ale v tu chvíli zkrátka... vybouchl. „Promiň. Je... je toho dost."
Doktorka mu dala ruce na ramena a podívala se na papír s výsledky. Ani ona nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. Dokonce zavrtěla hlavou tak, že ho její dlouhý černý ohon praštil do nosu, aby vyjádřila tu trochu lítosti, kterou k mladíkovi cítila.
„Vůbec se mi to nelíbí," pokračoval Thomas dál a sevřel si v pěsti prameny vlasů u pravého ucha. „Nevím... už nevím..."
„Na něco přijdeme. Uvidíš. Chce to jen zapnout mozek a dát hlavy dohromady," snažila se ho uklidnit, ačkoli sama věděla, že to nemuselo mít úspěch žádný.
Neměl ani sílu na odpor. Jeho poraněná víra ve spravedlnost světa byla probodnuta skrz na skrz tupým oštěpem s jedem na hrotu, jenž přesně vyjadřoval tu ironii osudu. A nejen ji, dokonce se přidal i ten odporný, do sladkého obalu balený smích, pomocí nějž ho kopal čas do zad botami s hřebíky.
Slíbil si, že bude bojovat. Že se nevzdá, dokud za to bude ten boj stát. Ale čím méně času na to měli, tím fantastičtější se ta iluze stávala. A to si nedokázal připustit. Ne, dokud měli ještě týden dalších pokusů.
Maximálně týden, pokud to půjde dobře, problesklo mu hlavou.
Do hlavy se mu neustále vracela zbloudilá myšlenka, kterou se snažil už několikrát zapudit. Musel však počítat úplně se vším, což zahrnovalo i to, že by byl Newt schopen to ukončit sám. Nebylo by to poprvé.
