Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla to vražda. To bylo to jediné, na co dokázal myslet. Rachel, ta dívka, kterou považoval za svou dobrou přítelkyni, byla zavražděna na novoročním večírku a Thomas s Newtem u toho byli. Dávalo by to smysl, vysvětlovalo by to i Arisovo chování a Terezinu zdráhavost. Ale nechápal, proč to před ním tajili. A proč se jeho tělo rozhodlo, že bude lepší ho těch vzpomínek zbavit.
Kvůli jedné vraždě přišel o velkou část nehezkých vzpomínek, ale i těch, na které si pamatovat chtěl. Jak to věděl? Nevěděl, ale tušil to. Teď, když už bylo velké tajemství novoročního večírku rozřešeno, chtěl pátrat i po těch dalších.
„Mám několik dalších otázek," vyslovil do trapného ticha a přidřepl si vedle vozíku, aby byli přibližně ve stejné výšce.
„Dneska už toho bylo dost, Tommy. Musíš vstřebat tuhle informaci, než budeš moct přijmout další. Tereza mi zakroutí krkem, pokud zjistí, že jsem ti to řekl a tebe to složilo," namítl blonďák a stáhl tmavé obočí níže k očím. „Nebylo snadné to držet tak dlouho."
Chtěl se ptát dál, zjišťovat, co potřeboval vědět, ale nechal toho. Bylo to Newtovo přání a to musel respektovat. Už tak mu byl vděčný, že toho prozradil tolik. Zbytek se může dozvědět časem, až najde lék na tu hloupou nemoc, co rozežírá jeho příteli mozek, a vše bude zase ideální.
Na odpověď přikývl a natáhl se pro širokou dlaň s dlouhými hranatými prsty, jež si spokojeně hověla na kostnatém koleni. Vzal ruku do své a palcem hladil její hřbet – jemně, jako by se bál, že kdyby jen trochu přitlačil, mohl by ji sedřít.
„Jsi v pořádku?" zajímal se Newt starostlivě.
Thomas znovu pokýval hlavou a přitáhl si ruku ke rtům, aby mohl do dlaně vtisknout letmý polibek. Nevěděl, jak by se měl cítit. Byl hlavně zmatený a naštvaný úplně na všechny, kdo s tím měli něco společného. Jen na Newta ne, ten mu to prozradil.
„To budu, až najdu ten lék. Zrovna teď... je mi dobře, protože jsem tu s tebou. V bezpečí a pro bezpečí," odpověděl nakonec a s úsměvem na rtech opatrně poskládal prsty do dlaně tak, že celá konstrukce připomínala hrábě.
„To jsem rád. Teď, když už máme tohle za sebou, bychom se měli vrátit dovnitř. Vím, že se ti moc nelíbí, že je Minho tady, ale je to důležité. Nepřišel kvůli Brendě. Je tu za tebou."
„Těžko tomu uvěřit," zamručel si pod nosem a ruku vrátil zpět na své místo.
Nečekal na žádnou výzvu. Zvedl se do stoje a popošel k vozíku, který uchopil za úchyty a odtáhl otevřenými dveřmi zpět do domu. Změnu prostředí uvítal – uvnitř nefoukalo, nic ho nepleskalo do tváří, slunce mu nesvítilo do očí... ale ztratil ten krásný výhled na to, jak se zralá sláma utápěla v oranži pomalu usínajícího kotouče. V jednu chvíli, kdy vítr udeřil tím správným směrem, to skutečně vypadalo jako svatozář.
