Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nechtěl věřit tomu, co mu Tereza řekla. Znamenalo by to, že mu všichni lhali, tahali ho za nos a halili do teplé deky faleše. Bylo mu jedno, za jakým účelem to dělali – takový Jeff to mohl dělat proto, aby ho ochránil, Aris, aby hi mohl nadále obviňovat a shazovat –, ale když byl v tom i Newt, musel se jít za ním ujistit, že se za tím neskrývalo nic, čeho by se měl obávat.
Ani si nestačil uvědomit, že by z taxi vystupoval a dával mu peníze za cestu – to vše se odehrávalo daleko mimo něj a jeho nynější osekanou realitu. Jakmile však auto odjelo a jemu zbývalo jen pár kroků k tomu, aby došel k malé brance a překročil hranici jejich společného pozemku, vše získalo nádech realističnosti.
Doufal, že jsou doma. Brendě dal jasné příkazy, když jí vysvětloval, že až se vrátí, měli by být oba doma a nachystaní ke spaní. Dnes šel o hodně dříve, ale i tak věřil, že si Newt nakonec musel prosadit svou a přinutil Brendu, aby ho odvezla zpátky. Nerad by je naháněl někde po městě, proto jinou možnost ani nebral v úvahu.
Otevřel si branku a vyskákal po plochých kamenech ke dveřím. Chtěl si ihned vytáhnout klíče, ale dříve si všiml toho, že byly dveře pootevřené. Buď byli doma a vevnitř, nebo se jim někdo vloupal do domu. Nebo byla uvnitř Sonya, i to se mohlo stát.
Opřel dlaň o dřevo a po plném otevření vstoupil dovnitř. Boty si nesundával, Newt mohl být i ve skleníku a podlaha byla stejně špinavá. Jen by špínu přenesl na ponožky a brzy by měli blátité lino.
„Thomasi? To jsi ty?“ ozvalo se z kuchyně.
Brenda. Úlevně si oddechl. Skutečně se na chvíli bál, když uviděl kabát, který visel na věšáku. S rukou na srdci a několika zvědavými otázkami na jazyku potichu vyšel přes obývací pokoj do kuchyně.
„Ano, jsem to já,“ odvětil, jakmile byl dostatečně blízko.
Ruce už si chystal na pevné objetí, jímž mu měl blonďák spravit den. Prsty byly připravené sevřít látku i vlasy – podle toho, jak by ten strach vyvrcholil. Ze rtů si setřel zbytky slin, z kabátu vytřepal hnědé listí.
Nakoukl do kuchyně. V tu chvíli, kdy si uvědomil, že ten, kdo stál u kuchyňské linky, rozhodně nebyl blond a nevítal ho ani úsměvem, všechno to nadšení z něj opadlo a nahradilo jej jen další zmatení.
„Minho?“ vyslovil přiškrceně. Čekal by kohokoli – dobře, úplně kohokoli zase ne –, ale Asiata s několika jizvami na levé tváři ne.
„Ahoj, frasáku,“ pozdravil ho bývalý kolega a nasadil úšklebek. Bylo znát, že ho to zabolelo, přestat se šklebit však nehodlal.
„Co tady děláš?“
„Potkali jsme ho venku,“ odpověděla za něj Brenda. „Seděl na chodníku a zmrzal. Vzala jsem ho dovnitř, ostatně… i Newt souhlasil.“
