Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Thomas seděl na pohovce v Jeffově domě, v klíně mu polehávala blonďatá hlava. V jedné ruce držel hrnek s horkou kávou, z nějž se ještě stále kouřilo, tou druhou prsty vískal mastné vlasy.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ zajímal se Jeff.
I on vysedával v obývacím pokoji a na oba mladíky zíral. Po tak dlouhé době, kdy u sebe návštěvu neměl, k němu zavítali hned dva bývalí spolužáci. Sice za okolností, které jim rozhodně nepřál, ale i tak na něm ta radost z toho, že konečně není sám, byla vidět.
„Problémy s dopravou,“ odpověděl tmavovlásek a sklopil pohled na bledou tvář pod sebou. „Odtáhli mi auto.“
Nebál se přiznat si, že ten blažený úsměv, jenž zdobil Newtovy rty, mazal vše špatné, co se za tento den stalo. Zapomínal na zkažený zápas, strach z blízké smrti, svou rezignaci nad hraním i spokojení se s novým životem, který sice nebyl tak lákavý, jako byl ten předešlý, ale zato měl alespoň naději na ještě lepší.
Od té doby, co se uvelebili na pohovce, toho moc nenamluvili. Jeff jim oběma nabídl kávu, kterou však přijal pouze Thomas. Newt chtěl původně taky, ale jakmile si všiml vyčítavého pohledu svého spolubydlícího, rychle své rozhodnutí změnil a zdvořile odmítl. A když se Jeff s kávou vrátil, našel je už takhle.
Podivné přátelství? Ano, i tak by se ten vztah mezi chřadnoucím blonďákem a jeho pihovatým protějškem dal nazvat. Thomas však dával přednost výrazu spolubydlící. To zahrnovalo jak přítele, jímž mu byl, tak i nejbližšího člověka, který byl na dosah ruky.
Co na tom, že se občas chovali tak, jako by ani přátelé nebyli? Někdy zkrátka bylo třeba uzemnit tu jiskru, která si dovolila uvnitř hrudi vzniknout. Uhasit ten plamen, jenž měl na svědomí dalších několik minut v naprosté nevědomosti o tom, co dělají.
Neviděl v tom nic víc. Ačkoli se o něj vskutku bál, nedokázal by si přiznat, že k tomu mladíkovi chová hlubší cit. Ne, tohle by přece udělal každý dobrý přítel. Postaral by se o to, aby byl v bezpečí pevného sevření paží, jež ho uchrání před vším, co by mu mohlo ublížit. Jeho úkolem bylo držet od něj vše zlé, nevpouštět do jejich vesmíru žádného vetřelce, který by mohl jejich dokonalou symbiózu narušit.
„Tommy nikdy dopravě moc nerozuměl,“ zamumlal tiše Newt, ale víčka od sebe neodlepil. Zůstávala k sobě přilepená, smotaná hnědými řasami, na nichž byl nespočet podobně zbarvených pih.
„A zdá se, že to není to jediný, co mu uniká,“ poznamenal snědší lékař s neskrývaným úšklebkem.
Thomas obrátil oči v sloup. Opravdu neměl náladu na další poučky a náznaky, dotěrné otázky, dokonce ani dobře mířené rady. Vše měl plně pod kontrolou a byl si vědom každého přestupku i chyby.
Zamrkáním příteli naznačil, aby přestal. Nechtěl, aby se Newt dozvěděl, že sekl s kariérou, aby mu pomohl. Kdyby se jednalo o někoho jiného, chlubil by se tím a byl by vychvalován až do nebes, ale Newtův charakter byl stavěný úplně jinak. Co se jinému mohlo zdát statečné a obětavé, on to bral jako hloupost největšího kalibru. A co na tom, že mu tím zachrání život? Neprosil se o to.
