Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Většinu cesty ani nevnímal. Stále si v hlavě přehrával to, co mu Jeff řekl. Věděl, že to nemyslel zle, ale přesto se stal novým terčem jeho koncentrovaného vzteku. Kdyby mu to řekl dřív, nevypadal by jako hlupák.
Naštvaně zavrčel a praštil dlaní do volantu. Měl v sobě takový vztek, že by nejraději křičel. Ale už jen kvůli tomu, že měl otevřená okna, se ovládal. Ač by mu ani nevadilo, kdyby jeho výbuch emocí někdo slyšel, rád by si udržel tu masku slušného občana a zůstal od podobných stranou.
Hledání domu Arise Jonese bylo mnohem jednodušší, než si myslel. Vlastně ani nemusel hledat budovu, tento den byl jako stvořený na procházky, tudíž mu nedělalo problém zaregistrovat na chodníku útlou postavu v koženém kabátu a vypaseným bíglem na vodítku.
Nejprve se jen díval před sebe, jestli se skutečně nemýlí a je to ten, koho hledá. Ale jakmile spatřil odlesk paprsků na dioptrických sklech v tenkých zlatých obroučkách, jeho chvilka nejistoty si sbalila kufry.
Rázně dupnul na brzdový pedál a uvedl vozidlo do klidu. S parkováním se tentokrát neobtěžoval, jen by tím ztrácel drahocenný čas, při němž by mu mohl plachý mladík uprchnout. Pokud by zjistil, že je ten blázen za ním Thomas, měl toho času mnohem méně.
Thomas na nic nečekal a vylezl z auta ven. Pár lidí, kteří jeli za ním, na něj zatroubilo, ale tím se rozhodit nenechal. Bál se však, že by na něj mohli Arise upozornit. A co si pamatoval, tak on vždycky patřil mezi ty svižnější rychlonožky. Nestačil by mu, ani kdyby byl v té nejlepší kondici.
Naštěstí se nezdálo, že by zvukům troubení a výhružnému křiku věnoval Jones byť jen špetku své pozornosti. Nadále si vykračoval svým typicky kačeřím krokem, mírně předkloněn. Jeho pes, který jistě vážil více než on, ho táhl dál a dál. Možná proto nemohl jít narovnán. Ten tah byl pro slabé paže příliš silný.
Thomase na něm nejvíce zaujaly boty. Ač byl navlečen v kůži a vše mu dokonale ladilo, žluté tenisky ten dojem harmonie zkrátka kazily. Chápal, že pokud si chtěl vyjít na delší vycházku, potřebovat něco pohodlného, ale neřekl by ani půl slova, kdyby to nebyla taková pěst na oko.
Zrychlil krok, našlapoval však velmi tiše. Nějakému pozorovateli mohl připomínat šelmu, která se plíží za kořistí. A vlastně by nebyl ani daleko od pravdy.
Poklepal mu na rameno. Jemně, aby ho nevylekal. A když se na něj Aris otočil, skutečně chvíli vyděšeně vypadal, ale ihned to skryl za profesionálně chladnou masku. Rty zkroutil do nuceného úsměvu a zpomalil.
„Řekl bych, že tě rád vidím, ale já nechci lhát a ty to nechceš slyšet,“ řekl Jones odměřeně namísto pozdravu a škubl vodítkem, aby donutil psa stát. „Tak, co chceš vědět?“
Thomas ani nečekal, že by se zeptal takhle přímo. Ale Aris měl to zvláštní nadání si z výrazu, i pouhého pohledu do očí vyvodit vše, co je třeba. Možná proto se ho ostatní děti ve třídě stranili. I když pak přestoupil společně s Thomasem, svého zlozvyku „číst v někom jako v otevřené knize“ se nezbavil.
