Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„ZLOSIN je dobrý.“
Ta slova jej do těla mlátila jako bič. S každým dalším zopakováním pocítil na zádech pálení, nepříjemné štípání a svědění, které se odtud šířilo do celého těla. Žádná buňka nezůstala ošizena.
Tlak na hrudníku, těžko na plících. Jako by se mu ty dva vzduchové měchy plnily slanou vodou. Ta na vnitřních stranách orgánů štípala – podobně jako všude na těle. Ta bolest se dostala i dovnitř.
Nevěděl, kde je, ani co se děje. Měl jen tušení, že to brzy zjistí a to zjištění nebude zrovna příjemné. To ostatně dokazovala samotná bolest kůže i útrob, která odmítala zmizet, či jen povolit.
„Nikdy jsi tam neměl chodit, Stephane,“ ozval se z dálky známý hlas.
Nedokázal si k němu přiřadit tvář. Možná to byl někdo, koho dobře znal, jen si to zrovna neuvědomoval. Nebo ho neznal vůbec a jen jeho mozek si vytvořil takovou iluzi.
Alespoň nemluvili na něj. Mohl si být jistý, že ještě chvíli zůstane sám, sám ve své bublině bolesti, jež kolem něj rozprostřela své tenké průhledné stěny.
Poté však bolest začala pomalu ustupovat. Pálení mizelo, štípání se omezilo na minimum. To jediné, co cítil, bylo škrábání v krku, tlak v plících, když se pokoušel nadechnout. A nádech nepřicházel.
Temnota mizela. Nejprve rozeznával rudé fleky, později i tmavě modré a zelené. Když se jeho zrak přizpůsobil úplně, všechny barvy splynuly do kovově šedé a špinavé bílé. Jako by ani barvy o něj nestály.
Tvary. Tam byl kvádr, tam možná jehlan. Netrvalo mu dlouho si uvědomit, že je to židle. A věčnost na sebe nenechal čekat ani šok z toho, že na ní někdo seděl. Někdo, jehož tvář si nevybavoval, ale ten chladný pohled zapomenout nedokázal.
Hleděl na něj jako sup. Ta silná bouře v šedých očích na něj posílala blesky, mučila jeho mysl, kdykoli musel mrknout. Když na ten zlomek sekundy zmizely, projela jeho hlavou ostrá bolest. Jako by mu někdo rychlým pohybem vsunul meč uchem do lebky – přičemž se hrot objevil až na druhé straně – a stejně rychle ho i vytáhl.
Kůže postrádala zdravou červeň. Byla popelově šedá, tak jako vše kolem něj. Dokonce si všiml i drobných kousíčků prachu v pórech vedle nosu, nejspíš důkaz, že se snažil, aby ta tvář nikdy červená nebyla.
„Je mi jedno, jaký zaječí úmysly jsi měl,“ promluvil znovu.
Ačkoli vytušil, že to byl on, kdo slova vyslovil, vrásky vše popřely. A když sjel pohledem na rty, leknutím sebou škubl. Nehýbaly se. Buď byl výborný břichomluvec, nebo to nebyl on, kdo mluvil.
