Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zimní Denver se svou krásou nedokázal vyrovnat jaru ani podzimu, ale přesto měl jistý půvab, jímž okouzlil většinu zdejších obyvatel. Občas, když nebyly velké mrazy, potkával cestou ke hřbitovu malé děti, které po sobě házely sníh, sem tam objevil i pár, jenž se i přes teploty pod nulou držel za mrazem červené ruce.
Thomas v ničem krásu neviděl. Vše, co mělo v jeho životě smysl, zmizelo v jediném okamžiku. Už se ani neopovážil takhle mluvit o novoročním večírku, ten byl v porovnání s událostmi minulého měsíce takovou nevinnou koulovačkou. Bylo mu hrozně, že o vraždě své asi-přítelkyně mluvil takhle, ale jak to cítil, tak to měl na jazyku.
Uběhly tři týdny od jeho pohřbu. Thomas tam vydržel jen chvíli, hlavně ze slušnosti a protože ho tam Tereza dotáhla. Nedokázal se dívat na to, jak všichni házejí květiny na hrob. Newtovi by se to líbilo, kdyby byl naživu. Obdivoval by každou z nich, každou z nich by i pojmenoval.
Loučil se s ním sám. Denně chodíval na hřbitov, nechával tam cibulový kroužek a zapálenou pomerančovou svíčku. Z jeho hrobu udělal oltář, k němuž se chodíval k deváté hodině večerní modlit a prosit, aby se z té noční můry probudil. Ale ještě nikdy se žádný zázrak nestal.
Tak jako vždy, i dnes došel k náhrobnímu kameni a položil na něj dlaň, kterou doteď skrýval v rukavici. Ten kámen pro něj byl jako pojítko s duší, jež se vznášela někde nad ním, proto si nedovolil na něj pokládal ruku, která by nebyla holá. I kdyby mrzlo sebevíc, odmítal to.
„Ahoj, Newte," pozdravil ho a zvedl oči v obloze. Noc bývala jasná jen málokdy. Ani dnes se mu nepoštěstilo a viděl pouze šedé obrysy mraků a kouře. „Doufám, že mě posloucháš. Ono... nikdo mi to nevěří. Všichni si myslí, že ses zabil sám. Protože jsi nechtěl být přítěží. Ale já vím, že to byla vražda."
Sklopil pohled na kámen a opatrně ho pohladil prsty. Byl studený, hrubý. Tolik se lišil od Newtovi kůže, ale přesto si ho pod ním představoval. Z kamene necítil to chvění, které prošlo křehkým tělem, kdykoli se ho dotkl, nic jiného mu však nezbývalo. A odpoutat se od něj nechtěl. A ani nemohl.
„Vracejí se mi vzpomínky na dobu před novoročním večírkem. V noci, když spím, se mi občas kousek objeví. Podivný, co? Nestěžuju si. Zdává se mi i o tobě. O tobě jako o klukovi s páskou kolem hlavy. O klukovi, co mě jen jednou porazil na turnaji v piškvorkách a jásal, jako by vyhrál světový pohár. Přeju si, aby to neskončilo. Chci o tobě snít."
I dnes si připravil cibulový kroužek. Nosil jej v kapse jen tak, nikdy si jich nebral víc. Buď měl velké štěstí, nebo v tom hrála svou roli nějaká jiná síla, protože se nikdy nerozbil. Tak, jak ho z pytlíku vzal, ho i pokládal před náhrobní kámen.
Vytáhl kroužek z kapsy a vložil si jej do dlaně. Přál si, aby si mohl pamatovat úplně na všechno. Chtěl znát toho šťastného Thomase, který se ničím netrápil. Chtěl si s ním podat ruce, praštit ho, aby ztratil svou naivitu. Přinutit ho, aby ihned opustil hokejový tým a přidal se ke ZLOSINu, dával pozor na Newta. Kdyby uměl cestovat v čase a tohle mu vyřídil, možná by tomu předešel.
