Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě nikdy neobjímal někoho tak rád. Naprosto ignoroval tu skutečnost, že byl jeho přítel od pěny – ačkoli to klouzalo a bublinky pod jeho kůží praskaly, odmítal se té blízkosti vzdát. Riskoval by nejen náhlý chlad okolního vzduchu, ale také to, že by se mu mohl ponořit pod vodu. Nebylo by to poprvé.
Ruce obtáčel kolem útlých ramen, tenké paže tiskl k hrudníku. Ochablejší svalstvo, které po těch letech sedavé práce už jen líně viselo na dlouhých kostech, se jako pevný sliz roztahovalo tak, že byla ruka těsně pod ramenem dvakrát tak široká. Ale v tak úzkém měřítku to nebyl skoro žádný rozdíl.
Bradou se opíral o hlavu, na kůži i na rtech ho lechtaly jemné pramínky zlatavé zralé slámy. I ty na sobě nesly drobounké kapičky vody a bubliny pěny, ne však tolik, aby kučeřina slehla k lebce.
Připomínalo mu to ty smutné dny, kdy se mu takové sevření stávalo útěchou. Newt byl asi o půl hlavu vyšší než on, ale když se vytáhl na špičky, dokázal za svým stínem tuto ublíženou duši skrýt. Čehož několikrát Thomas i využil, poslední dobou častěji, než by měl.
Od té doby, co se přestal jeho přítel chodívat koukat na všechny jeho tréninky, klesla mu i nálada. Dříve si toho nevšiml, ale jakmile se připlazil po náročném cvičení domů a uviděl tu rozjařenou tvář – ten široký úsměv, který, ač na sobě zuby měly sebevíc plaku, byl vždy tak zářivý, že by mu nemohl štěstí zapřít –, nemohl jinak, než ty koutky roztáhnout od sebe a ihned mladíkovi odpustit, že nedorazil.
Každý večer ho čekalo objetí na prahu. Pevné, skoro až mateřské, plné podpory, útěchy a toho nejhlubšího porozumění. Jen hlupák by si nevšiml toho, že se takhle neobjímají přátelé, ani dávní známí nebo sourozenci. Jen hlupák a Thomas.
Nasál nosem vůni mýdla. Jak mohl očekávat, ucítil směs citrusových plodů, kde s přehledem převládalo pomerančové aroma, tolik typické pro mladíka, který každý den vypil sklenici džusu, nacpal za škraně měsíček tohoto nakyslého ovoce a odkráčel veselými poskoky na zahrádku.
Ta představa toho, jak Newt žvýká pomeranč, zatímco ryje prsty mezi kořínky rajčat a paprik, byla, ať už si to popíral jakkoli, roztomilá. Dokázal by si představit, že by mu pod rukama pobíhalo baculaté kotě, kňučením se dožadovalo mladíkovy pozornosti. A on by ho pohladil, zašeptal něco typu „to víš, že se ti budu věnovat taky“ a s novým úsměvem na rtech by zvedl pohled k Thomasovi.
Nebylo by třeba slov. Znali se tak dobře, že slova ke komunikaci ani nepotřebovali. Stačilo pár letmých doteků, několik úsměvů a miknutí rameny. A ani nyní, když v sobě objevoval novou stránku své osobnosti, se tato schopnost nevytratila.
Věděl, že se mu to líbí. Nepotřeboval ani vidět jeho tvář, aby vytušil, že kroutí rty ve spokojenosti a roztéká se blahem. To mu dokazovalo sotva znatelné chvění, které pod pažemi cítil – na hrudníku, když nabíral do plic dech, jakmile to bylo opravdu nutné.
