My brother Harry Styles-DOKONČENO

13.

Na chodbě jsem ale do někoho narazila! Spadli jsme podle rány na zem oba dva. Najednou ten dotyčný rozsvítil baterku na svém mobilu a posvítil mi do obličeje. Musela jsem rychle zavřít oči. Člověk, o němž stále nevím kdo je, na stěně nahmatal světlo a rozsvítil. Byl to Zayn.
"Nemůžeš dávat pozor?!" Nasraně štěkl a podal mi ruku "Au" sykla jsem když mi ji chytil, protože jsem si ji při pádu evidentně odřela. "Jsi v poho?" Podívala jsem se na ruku, ze které krev netekla tak jsem jen broukla "jo.," prohlížel si mě s nadzvedlým obočím. Taky jsem se na sebe podívala, jestli se někde ručník neodhrnul. Neodhrnul, tak co zase vidí.?
" vážně máš na sobě můj ručník???" sakra, vůbec mě to nenapadlo. Tak přece jen jsem se dozvěděla čí je... "no, né, to je můj ručník..." zkusím lhát.
"Vážně?" Přistoupil blíž, nahl se k mému rameni a v oblasti nad hrudníkem si k tomu ručníku čichl. Sakra. "Takže jsi použila můj gel?" Sakra,sakra,sakra. "Eh, asi jo?"
Byla jsem čím dál víc nervózní, už jen z toho že jsem před ním stála v JEHO ručníku na studené chodbě a podlaze... natáhl ruku ke konci ručníku a já jsem si ho chytila ještě pevněji. Začala jsem couvat. On ale jen otočil šev ručníku, kde bylo napsané MALIK. Ach jo. Proč? Za co mě trestá?😲
"Wow! To je náhoda, přesně tohle mám na svém tmavě modrém ručníku od babičky taky vyšité!" Jen jsem se trapně podívala do země. "Ty mě tak obdivuješ, že si mé příjmení píšeš na ručníky? Máš ho i na triku nebo tak?" Chytrácky se na mě usmíval a čekal co ze mě vypadne,protože věděl, že ho nemám ráda, stejně jako on mě...
"Dobře Maliku. Zapomněla jsem si ručník, tak jsem si půjčila tvůj. Už je mi zima a ocenila bych, kdybys mě nechal projít do pokoje!" On se vítězně usmál "já jsem to věděl." uhnul mi,ale následoval mě.
"Hele, trochu soukromí, je to můj pokoj!" Zamračil se "hele ALE já tam chci jít, vždyť už je půl jedenácté..." nechápavě jsem se na něj podívala. Proč by tam měl chodit, právě je půl jedenácté, tak jdu snad spát ne? A ne, že polezu Caře do pokoje! "No právě, už je půl jedenácté!" A zabouchla jsem mu před nosem. Dala jsem si dlouhé triko Hanryho a tyrkysové kalhotky.

Už jsem usínala a najednou mi někdo vtrhl do pokoje. "Carr! Zaynek nemá kde spát! Šoupni se, už včera tu spal a v posteli mamky ho spát nenechám!" Já jsem si jen rozespale   protřela oči a nechápavě na něj hleděla. "Tak to ne! Nebude tu spát! " "tak aspoň na nafukovačce, všude už je plno." Zabručela jsem protože už jsem usínala a oni mě probudí... "no tak si to nachystejte sami, ale" zachumlala jsem se do peřin a zakryla si hlavu, jelikož rozsvítili.
Zaposlouchala jsem se do nepravidelných dopadů kapek deště na mé okno a usínala.
*BUUUUM* probudila jsem se na bouřku. Nesnáším jí. Vždy prosvítí celý pokoj a hrozně hřmí. Teď už neusnu. Pokoj znovu osvětlil blesk a já na zemi něco uviděla. Hrozně jsem se lekla a bála, než jsem si uvědomila, co je ten válec zamotaný v mojí dece na zemi... Zayn. *BOOOM* začala jsem se klepat, protože se už od mala bouřek mojím.
Po půl hodině, co to nepřešlo, jsem se rozhodla k tomuto divnému činu. "Zayne" šeptala jsem a pohladila jsem ho po tváři. Kdyby jste se ptali, proč ho tak budím, nevim. Budím tak všechny... nic. "Zayne" přidala jsem na hlase a trochu s ním zatřásla. Furt nic. No jo, kdysi v jakémsi článku o 1D jsem četla, že Zayna neprobudí nic, ani jeho mamka.
Už vím.
Natáhla jsem ruku k jeho vlasům a dětským hlasem zašeptala "Juuu to jšou pěkňé vlášky. Můžu si na ně sáhnout mamii?" A v tu ránu otevřel oči a chytil mou ruku. Tiskl ji hodně silně. "Au Zayne, to bolí pusť!" Ale on měl černé oči a hleděl před sebe. Bylo to dost děsivé. "Zayne,pusť mi tu ruku to bolí prosím!" Nic.
Zkusila jsem se vykroutit, ale jeho stisk ještě zesílil. Sakra, má tak svalnaté ruce. AU! Vytryskly mi slzy "Z..zayne p...pu...pusť prosím" fňukla jsem. NIC. Už mi tekly slzy proudem. Je jako v nějakém záchvatu. Natáhla jsem tedy druhou ruku, uklidnila svůj dech a pohladila ho po tváři "Zayne prosím pusť mě, to bolí" najednou znovu zahřmělo. "Aaaa" Zaječela jsem se slzama v očích a choulila se mu do náruče i s tou rukou v té jeho. Tiskla jsem své tělo na jeho a slyšela vlastní i jeho srdce. Moje bilo strašně rychle a to jeho taky, ale z jiného důvodu, než ze strachu.
Nalepila jsem se na něj ještě víc, protože znovu blýsklo. Najednou se jeho srdce začalo uklidňovat. "Caro?" Promluvil a jeho stisk na mé ruce uvolnil. Já jsem se odtáhla a ublíženě se na něj podívala.
Mnula jsem si ruku, budu tam mit velkou modřinu. "Caro" všiml si mojí ruky a asi si uvědomil, co udělal. "Proč jsi mě budila?" "B..bála jsem se bouřky." Natáhl ke mně ruku, ale já jsem od ní rychle vycouvala pryč. "Ale teď se bojíš mě." Řekl si spíš pro sebe. Já jsem jen kývla a rychle zalezla do své postele. " promiň." Řekl a pohladil mě po zádech, se kterými jsem hned ucukla. Už jsem ze strachu ze všeho v pokoji a venku neusla...