Další stránka I.

Chová se divně... #5

Štěpán nebyl týden ve škole. Vždy, když je nemocný nebo někam jede, tak mi napíše. Tentokrát se tak nestalo.
Je pondělí a já místo školy jdu k lékaři. Konečně mi to sundá. S mojí mámou jsme vešli do čekárny. Byla tam tříčlenná rodinka, která se tvářila tragicky. Posadili jsme se a právě se otevřeli dveře. Vyšla malá holčička o berlích. Za ní doktor, který ji přidržoval, aby neupadla. Rodinka opatrně odešla. Doktor přistoupil k nám a spustil. ,,Tak co?",,Už to má lepší, a už dokáže i trochu mluvit." oznámila moje máma a pohladila mě po tváři. ,,Tak pojď se mnou, sundáme to." zvedla jsem se a šla za ním. Zavřela jsem za sebou dveře, posadila jsem se na židli. Doktor mi to sundal. ,,Řekni svoje jméno." kývla jsem. ,,K-Kenssie B-Bzučilová.",,Výborný, můžeš jít." řekl, poděkovala jsem. Otevřela jsem dveře a šla za mámou. ,,Tak už je to v pořádku?",,J-jo, jen trochu k-koktam." objala jsem jí. ,,Ještě půjdeš do školy.",,D-dobře."
Zastavila mi před školou. Vytáhla jsem tašku ze zadní sedačky a dala mámě pusu. Vystoupila jsem, šla jsem do školy. Přišla jsem před třídu, zaťukala jsem. ,,Dále." ozvalo se z druhé strany. Otevřela jsem a řekla. ,,D-dobrý den, omluvte mě byla jsem u lékaře.",,Dobře Kenss, posaď se." koukla jsem se na mou lavici. Seděl tam Štěpán, moje tvář se rozzářila. Přišla jsem k lavici a posadila jsem se. Pošeptala jsem směrem k němu. ,,K-kde jsi byl celý týden?",,Byl jsem pryč.",,Ale kde a proč si mi nezvedal telefon." řekla jsem hysterickým šepotem. ,,Promiň, byl jsem u příbuzných a mobil jsem měl v opravně.",,T-tak dobře." už jsem se trošku uklidnila. Stále mi něco na něm nehrálo. Byl úplně jiný, jako vyměněný. Pořád na mě divně koukal. Jeho oči už nebyli takové, jako dřív. Nevím co se s ním děje.
Po škole jsem zahlédla Štěpána odcházet za roh. Nedalo mi to, šla jsem za ním. Pronásledovala jsem ho, až do menšího parku, kde jsem ho ztratila. Rozhlížela jsem se, ale nikde nic. Byla jsem zmatená. Otočila jsem se, protože jsem slyšela dýchání. Za mnou stál Štěpán, lekla jsem se ho a uskočila. ,,Z-zbláznil ses?!" řekla jsem hysterickým hlasem. ,,Promiň. Ty jsi mě sledovala?",,Jen proto, že jsem se o tebe bála." trošku vyděšeným hlasem jsem vzdychla. ,,Proč by ses měla o mě bát?",,Protože jsi se mnou dneska promluvil jen jednou a pokaždé, když jsem šla za tebou, tak si se záhadným způsobem vytratil." koukla jsem do země. Najednou jeho ruka zvedala mou bradu vzhůru. ,,Vůbec se o mě bát nemusíš, já jsem v pohodě." řekl klidným hlasem. Objal mě, přitiskl si mě k sobě a dal si hlavu na moje rameno. Hladil mě po vlasech. Pak jsem ucítila, jak mi dává pusinky na krk. Chvilinku se mi to líbilo, ale pak mě omylem něčím škrábl na krku. Odstrčila jsem ho a upadla na zem. Dala jsem si ruku na krk, když jsem se na ni podívala, tak byla od krve. ,,Utíkej!" zakřičel Štěpán, který byl otočený zády a mírně se klepal. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem se postavila a utíkala pryč. Stékali mi slzy po tváři. Stále jsem se ohlížela za sebe.
Celá udýchaná jsem doběhla k domu. Byla jsem tak rozklepaná, že jsem nemohla dát klíč do zámku. Radši jsem zabouchala, a když máma otevřela dveře, tak jsem jí skočila kolem krku. ,,Kenss, co se děje?" odlepila se ode mne a přejela rukou po mém rameni. ,,Co se ti proboha stalo?" jen jsem se ještě víc roztřásla, nedokázala jsem nic říct. Máma mě vzala za ruku a šla se mnou do obýváku. Posadili jsme se na pohovku. Máma mi ránu ošetřila a znovu se ptala. ,,Tak povídej, co se stalo?" zvedla jsem hlavu, ani sama jsem to pořádně nevěděla. ,,Promiň mami, ale já o tom mluvit nechci." obrátila svůj nechápavý pohled na má ústa. ,,Proč nechceš. Když mi to neřekneš, tak to nevyřešíme." zvedla jsem se. Nechutným a nezajímavým hlasem jsem odsekla. ,,Ale já to řešit nechci." odběhla jsem nahoru. Vešla jsem do pokoje a zamkla jsem se. Ve mě se ukrývalo mnoho pocitů. Přistoupila jsem k posteli, popadla jsem polštář, který hned poté letěl přes celou místnost. Vztek. Zarazila jsem se, můj pocit se změnil. Šla jsem pro polštář, zvedla jsem ho a chtěla s ním zase hodit, ale místo toho jsem si sedla na zem. Přitiskla jsem si polštář k obličeji a začala brečet. Smutek. Začala jsem si pro sebe mumlat. ,,Co se to děje a proč zrovna mě."
Ze spoda se ozvalo. ,,Kenss, máš tu návštěvu." odtrhla jsem hlavu od mokrého polštáře. Otřela jsem si slzy a šla ke dveřím. ,,A kdo přišel." řekla jsem uplakaným hlasem. ,,Štěpán, pouštím ho dál." oznámila mi. ,,Ne! Nechci ho vidět..." neposlechla. ,,Jde nahoru." Jen jsem měla chuť s něčím hodit. ,,Kenss? Jsi v pořádku?" ozval se Štěpán provinilým hlasem. ,,Co tu chceš?" řekla jsem vystrašeným hlasem a zamkla dveře ještě na jeden západ. ,,Promiň, nechtěl jsem ti ublížit.",,A co se to stalo?" začala jsem se klepat a začali se mi upouštět slzy. ,,Pust mě dál a já ti to řeknu." nevěděla jsem jestli mám otevřít, ale nakonec jsem otevřela. Odstoupila jsem od dveří a chytla jsem se zdi. Zamotala se mi hlava. Hned u mě stál Štěpán a přidržoval mě. ,,Posaď se." držel mě za ruku a odvedl k posteli. Posadila jsem se a položila první otázku. ,,Proč se chováš, tak zvláštně?" podědil se hned naproti mě na židli od stolu. ,,Kenss, chovám se úplně normálně." odvětil. ,,Ale..." zarazil mě. ,,Žádný ale." najednou přejel prstem, přes moje ústa. ,,Pšššt, už nic neříkej." lehce se ke mně nahl a pohladil mě. Pomalu se ke mně ústy přibližova, ale zarazil se. Začal se trochu třást. Pod očima se mu začali zvýrazňovat černě zbarvené žilky. Lekla jsem se a odsunula jsem se ke zdi. Štěpán zpanikařil, rychle se otočil. ,,Promiň, už musím jít." omluvil se a pomalu odešel. Byla jsem ztuhlá, nechápala jsem co se stalo. Zvedla jsem se a šla jsem si dát studenou sprchu na pročištění myšlenek. Stoupla jsem si před zrcadlo, koukla jsem se na zalepený krk. Opatrně jsem odlepila čtvercovou náplast. Na krku jsem měla dvě hluboké dírky, jako od zubů. Stále mi z toho tekla krev, raději jsem to znovu zalepila, protože se mi zvedal žaludek...

Ahojky, tak co si o tom myslíte? Pokud chápete co se tam děje, tak mi to můžete napsat do soukromého chatu, aby jste to ostatním neprozradili. Děkuji❤❤❤...