Další stránka I.

Nedávám to. #26

Byli to rány, jako z děla, ale myslím si, že to bylo už moc. Rychle jsem přistoupila ke Štěpánovi a snažila jsem se ho zastavit.

,,Štěpáne, to stačí!" místo toho, aby přestal, tak dával ještě větší rány. Vybíjel si svou zlost.

Rány byli tak moc slyšet, že by bylo divné, aby nepřitáhly pozornost. Rychle přiběhl Radek ze svého pokoje a snažil se je od sebe odtrhnout, ale činy nestačili, musel použít i slova. 

,,Kurva kluci, dost! Mam tu holku a ona to neví, takže se sklidněte a nebo se běžte prát někam ven! Mrdky pojebaný!!" pokřik na ně. Štěpán mu přestal dávat ty velké a intenzivní rány o linku. Bylo mi divné, proč se Pawel nebránil, asi věděl, že si to zaslouží. 

Stála jsem kousek od nich a koukala jsem nehybně na ně. V kuchyni bylo trapné ticho. Ani jeden z nich nic neřekl, tedy do té doby, co do kuchyně přišla ta Radkovo holka. Nevypadá vůbec špatně, na pohled sympatická. Radek se na ní podíval a řekl.

,,Takže chci vám představit mojí přítelkyni Terku." ukončil to trapné ticho a rychle změnil atmosféru na klidnější. Nevim, co by jí kluci řekli, kdyby se ptala, co to bylo za rány, ale očividně jí to nezajímalo. 

,,Ahoj." řekla Terka milým a tichým hlasem. Poté Radek pokračoval v představování. 

,,Takže Terko, tohle je Pawel. Tohle je Štěpán a tohle Kenss, Štěpánovo přítelkyně." všichni jsme ji pozdravili a přivítali tady u nás, tedy Štěpán s Pawlem jí přivítali. Já jenom pozdravila a odešla do Štěpánovo pokoje, protože jsem ještě trochu v šoku.

Vešla jsem dovnitř a sedla jsem si na postel, opřela jsem se o zeď. Přišoupla jsem si kolena k sobě, položila jsem si na ně hlavu. Přemýšlela jsem. To jim opravdu kazím přátelské vztahy? Jsem přítěž? Co vlastně jsem? Jedna otázka za druhou mi padala do náruče a pokládala jsem si je, ale odpovědi jsem neznala. Těžko se to chápe, když vám to nikdo nevysvětlí. Každá moje otázka byla těžší, těžší a odpověď tím vzdálenější.

Dokonce jsem se i několikrát sama sebe ptala, proč jsem v tom baru nic neudělala. Možná to byl alkohol, ale možná taky ne. Třeba jsem to jenom potřebovala, ale svědomí mi to nedovolilo a tělo ano. Třeba moc dobře vědělo, co potřebuju. Jediné, co vím je, že mi ten alkohol nedovolil si zapamatovat, co se přesně stalo. Těžké. Všechno je, tak těžké, jako by právě teď z nebe padaly kameny a pomalu mě pohřbívaly. Tu zátěž musím pořád snášet, nosit s sebou. 

Zaslechla jsem klapnutí dveří. Přišel Štěpán do pokoje. Přistoupil k posteli a posadil se. 

,,Kenss, budeme se všichni dohromady dívat na film, tak jestli se chceš dívat s námi. Jinak už je to dobrý." ujistil mě. Vůbec se nechci dívat na film a už vůbec ne s Pawlem. Možná pro Štěpána je to už vyřešený, ale já se cítím hrozně. Dle mého by se Štěpán měl cítit podvedeně a zrazeně, ale asi ví, že já za to nemohla. Byl na mě celou tu dobu tak hodný, prostě můj přítel, moje láska. 

,,Ne, ne, to je dobré. Nechci se dívat na film." odpověděla jsem mu.

,,Dobře, když tak víš, kde mě najdeš." usmál se a pohladil po vlasech. Zvedl se, odešel.

O měsíc později...

Poslední měsíc nebyl nijak zvláštní, tedy až na to, že mi Pawel začal nadávat a někdy to zašlo i dál. Štěpán se o mě bojí, ani se mu nedivím.

Právě jdu ze školy domů, zameškala jsem už dost hodin, takže tam budu chodit. Nechci se na to, jen tak vykašlat. Je to pro mě dost důležité.

Už jsem byla skoro doma. Chybělo mi pár domů k tomu našemu. Jo, od té doby, co jsem chtěla odletět, tak bydlím s klukama. Není to vůbec špatné, mám Štěpána pořád u sebe, ale to s tím Pawlem mě hodně znepokojuje. 

Už jsem vcházela do domu a čekala, že mě přijde Štěpán přivítat, jako pokaždé, ale nikdo nepřišel. Jediný koho jsem viděla byl Pawel, který seděl na pohovce v obýváku, nevšímala jsem si ho. Šla jsem si nahoru odložit tašku do pokoje Štěpána a čekala jsem, že tam bude, ale když jsem otevřela dveře, tak tam také nebyl. Bála jsem se být s Pawlem v jednom domě sama. Jak vím, že tu jsem jen já a Pawel? Radek si pořídil auto, které před domem nestálo a Štěpán by mě přivítal. 

Ještě několik minut jsem byla v pokoji, ale pak mě chytil hlad. Sešla jsem schody dolů a kráčela přímo do kuchyně. Otevřela jsem ledničku, začala jsem si dělat malou svačinku. Stála jsem u linky a dodělávala sváču. Vtom se ozval Pawel. 

,,Tak co ty kurvo. S kým si jebkala tentokrát?" nazval mě kurvou, jak nečekané. Pořád jedno a to samé, pořád dokola. Jenom jsem se otočila, řekla jsem mu to, co jako vždy.

,,Za prvé, nejsem kurva a za druhé, Štěpána nepodvádím!" 

,,Už jsi to udělala, tak proč ne znova." 

,,Do prdele! Já to nechtěla ty debile. Nevím, kdo mě zatáhl do postele, když jsem byla opilá! Už s tím přestaň!! Jsi, jako malé děcko!" začala jsem na něj řvát, ale to se mu ani z mála nelíbilo. Napřáhl se a dal mi facku. Chytla jsem se za tvář. Už je to tu zase, nejen, že mi nadává do kurvy, ale už mi zase dal facku. Já už to nevydržím. Vzala jsem svačinu do ruky a rychle odběhla nahoru. Zalezla jsem do pokoje a zamkla jsem se tam. Psala jsem Štěpánovi, co se stalo. Jemu se to taky nelíbí, ale když naposledy zasáhl, tak byl rád, že je skoro nesmrtelný. Asi se na všechno vykašlu a opravdu jim zmizím ze života. Nehodlám to pořád snášet!

Awojky, to jsem zase já... Je tu další kapitola, ale už se blížíme ke konci celého příběhu. Nemůže být přece nekonečný. Doufám, že se vám to líbí. Děkuji...