Další stránka I.

Že by? #19

        Zabočil ke dveřím. ,,Tak pojď." řekl, když jsem se zastavila. Otevřel dveře a vešel, šla jsem za ním.

    Vyzula jsem se. Bax se taky vyzul, šel do obýváku. Ťapkala jsem za ním.

    V obýváku seděli dva kluci. Taky mi byli povědomí, ale nedocházelo mi to. ,,Čau kluci." řekl jim Bax. Oba se otočili. ,,Čus Štěpáne. Ahoj Kenss." řekl ten s brýlemi. ,,Ahoj Kenss." zvedl se ten vyšší a objal mě. Vymanila jsem se z objetí. Nechápavě jsem koukala. ,,Emm..... Proč mě všichni objímáte?" otázala jsem se. Otočil se ke mě Bax. ,,Protože tě máme rádi, ale ty si to nepamatuješ..." znovu si smutně povzdechl. ,,Počkat, ona si nic nepamatuje?" zvýšil hlas ten s brýlemi. ,,Bohužel." zabručel smutně. ,,Dobře, tak začneme od začátku. Ahoj, jmenuji se Pawel Mikeš. Támhle ten s brýlemi je Radek Vedral, a jak už jistě víš, tohle je Štěpán Buchta." usmíval se. ,,Počkat, takže ty jsi Herďa a ty zas Wedry? Aaa, proto jste mi povědomí. Ale stále nemám žádné vzpomínky na vás. Hrozně bych si chtěla vzpomenout, ale nejde to.",,Pojď se mnou do pokoje, třeba si vzpomeneš." kývla jsem a následovala ho.

. _.

    Byla jsem s nimi celý den, ale pořád nic. Cítím se, jako by jsem je předtím neznala osobně.

     Seděli jsme v obýváku a povídali jsme si, co se dělo před tím výpadkem, ale ten pocit co mě doprovázel byl hrozný. Že by mi neříkali všechno nebo si to trochu pozměnili. Ať to bylo cokoli, chtěla jsem si vzpomenout, marně. ,,Víte vy co? Radši půjdu. Je to zbytečné." zakončila jsem rozhovor. Zvedla jsem se a šla jsem se obout. ,,Kenss, počkej!",,Nech ji jít." chytl Pawel Štěpána za rameno. ,,Štěpáne, věř mu. Určitě si vzpomene."
   
    To je to poslední, co jsem slyšela při odchodu......

O tři týdny později:

    Od odchodu jsem se jim neozvala. Ani jsem si na ně nevzpomněla. Prostě moje paměť je v prdeli a nic s tím neudělám.

    Mam další pocit. Prázdno. To je to co cítím. V mém srdci. Nevím, proč to cítím, ale něco mi chybí, něco bez čeho nemůžu žít. Jako bych ztratila část srdce a teď jen pomalu umírám.

    Sebevražda? Tu otázku si pokládám už týdem. Jsem nemocná, ale ne normální nemocí. Trpím vnitřně a to mě rozežírá. Chci si vzpomenout, ale je tu nějaký blok, který mi blokuje paměť. Snaha je k ničemu. Nevím, proč to všechno vidím černě, ale jsem docela psycho poslední dobou.

. _.

    Dnes jsem se rozhodla jít za ním. Sebrala jsem se a šla tam.

    Stála jsem před dveřmi, zazvonila jsem. Otevřel mi Radek. ,,Ahoj, už jsi si vzpomněla?",,Ne, ale chci jít za Baxem.",,Pojď dál. Vyzuj se a běž za ním nahoru.",,Uhm." odsouhlasila jsem a běžela nahoru.

Ťuk Ťuk......

    Zaklepala jsem a hned vešla. Štěpán seděl u počítače, vedle něj nějaká holka. ,,Baxi?!" otočil se na mě. ,,Kenss? Vzpoměla jsi si?",,Ne, ale nevim proč by tě to mělo zajímat! Já ti věřila, myslela jsem, že mi říkáš pravdu." Otočila jsem se zády a dala ruce v bok. ,,Co? Myslíš jí? To je Barča, kamarádka ze základky.",,Já ti nevěřím... Myslela jsem si, že jste mi s klukama říkali pravdu, ale teď si myslím opak. Víš ty co? Už se nikdy neukážu a nebudu se ti plést do života. Klidně si ho nech ty Kurwo... Je mi jedno, že se mi paměť nevrátí." odešla jsem z pokoje. Nevim, co to do mě vjelo, jako by mi něco ve mě říkalo, že k němu patřím. Žárlila jsem na ni...

    Běžela jsem po schodech dolů. Narazila jsem na Pawla. ,,Kenss, co se děje?" řekl, když jsem běžela kolem něj. Ani jsem se na něj nepodívala a vyběhla s brekem ven. Před jejich domem jsem se ještě zastavila. ,,Kenss, počkej!" slyšela jsem Baxe, jak jde za mnou." otočila jsem se. ,,Co chceš!?!" hekla jsem na něj. Ale, když jsem se otočila, tak mě políbil. Chvilku jsem nevěděla, ale pak to přišlo....

    Vzpomněla jsem si na všechno, jak na Štěpána, tak i na Pawla a Radka. Na ty poslední tři roky. Všechno se vrátilo. Ten pocit štěstí byl zase zpátky.

    Přestal mě líbat. Otevřela jsem oči a hleděla do jeho. ,,Štěpáne!!" objala jsem ho. Mohla jsem ho umačkat. ,,Ty jsi si vzpomněla?!",,Ano, všechno se vrátilo." koukla jsem na něj. Vypadal hrozně šťastně, znova jsem ho políbila. ,,A kdo je ta Bára?" položila jsem otázku po políbení. ,,To je moje kámoška.",,Chci se jí omluvit. Přehnala jsem to." koukla jsem směrem dolů. ,,Tak pojď." vzal mě za ruku. Nemyslela jsem to tak, jen jsem nevěděla co cítím, ale teď to vím......

Ahojky, hned se chci omluvit, že je kapča kratší a taková zamíchaná. Hodně zamíchaná... Děkuji vám......