Další stránka I.

#23

Bzz Bzz

Bzučel mi mobil, jen jsem slyšela, jak se pomalu posouvá po nočním stolku. S polozavřenýma očima jsem mávla rukou a nahmatala mobil. Konečně jsem vypla to otravné bzučení, ale i přesto jsem musela vstát. S nechutí jsem se posadila a rozkoukávala jsem se. Byla jsem hrozně unavená, hlavně bych se nejraději vrátila do snu za mou mámou. Vlastně se mi nezdá o ničem jiném než o ní.

Zvedla jsem se a šla si vyčistit zuby. Vkročila jsem do koupelny, stoupla jsem si před zrcadlo. Sáhla jsem pro kartáček a pastu, kterou jsem si ihned dala na kartáček a dala do pusy. Pořád se mi zavírala víčka, ale neustále jsem dělala ty samé krouživé pohyby. Poté jsem si vypláchla pusu a omyla od pasty. Studenou vodou jsem si namočila celý obličej. Mokrýma rukama jsem přejela i přes mé vlasy. Kapičky vody se mi držely ve vlasech, jako rosa v trávě. Hned jsem si je rozčesala, hodila jsem vlasama před sebe a zase zpátky, nevypadalo to zas tak zle.

Vrátila jsem se do svého pokoje, kde jsem vytáhla nějaké oblečení, abych nešla v pyžamu. Podívala jsem se na sebe do mého zrcadla v pokoji a všimla jsem si té záhadné krabičky. Vlastně dnes už ji můžu otevřít, oficiálně mi je dnes osmnáct. Přišla jsem k posteli, vzala krabičku do ruky a mírně jsem s ní zatřásla. Něco tam chrastí, proto mě zajímalo ještě víc, co v tom je. Posadila jsem se na postel a rozvazovala růžovou mašličku, která držela všechno pohromadě. Odložila jsem ji na stolek a začala to otvírat. Uvnitř jsem viděla nádherný prstýnek po mamince s červenou parádou. Pod prstýnkem papír se zprávou a pod papírem několik fotek z výletů. Vzala jsem je do ruky, prohlížela jsem si jí do detailů. Začaly se mi dělat potůčky pod očima. Fotky jsem vrátila zpět a zprávu si přečtu potom, takže taky skončila v krabičce. Prstýnek jsem si nasadila, abych měla nějakou vzpomínku pořád u sebe.

Postavila jsem se a vzala krabičku s sebou, strčila jsem jí do kufru. Chytla jsem kufr a táhla jsem ho opatrně po schodech. Hledala jsem číslo na taxík. Než jsem vyšla ven, tak jsem měla taxík zavolaný. Táhla jsem kufr na ulici a všimla jsem si obrovských tmavých oblak. Zastavila jsem se u vrátek, protože začalo poprchávat. Nasadila jsem si kapuci, abych neměla moc mokré vlasy. Otevřela jsem vrátka, která mírně zavrzala. Otřesný zvuk. Stoupla jsem si na okraj silnice a vyhlížela žluté auto od taxíku. Pomalu se blížilo, zastavilo přímo přede mnou. Přistoupila jsem k němu, otevřela dveře a hodila jsem si tam kufr, poté nastoupila. 

,,Na letiště, prosím." koukl do zpětného zrcátka a kývl hlavou. Jediné co mi zbývalo bylo koukat z okýnka a přemýšlet. Hlavou mi probíhaly myšlenky ohledně Štěpána. Nevím proč, ale mám pocit, jako bych přišla o city. Po jejím odchodu jsem ztratila city, jakoby byla kořeny, které živili mé srdce citama a láskou. Ale když odešla, tak ty kořeny zmizely a mé srdce zamrzlo. Bylo, jako z ledu, jenom z ledu. Nic jsem ke Štěpánovi necítila, ani lásku a ani přátelství, jako k nikomu v mém okolí. 

,,Jsme na místě." řekl řidič. Jeho slova mě probudila z přemýšlení. Kývla jsem hlavou, čapla kufr a vystoupila z taxíku. Postavila jsem kufr na kolečka, táhla ho opět za sebou. Vstoupila jsem do velké haly. Bylo tam ohromně lidí, seděli na sedačkách, čekali. Procházela jsem mezi nimi a myslela na maminku. Znovu jsem si na ni vzpomněla, když jsem viděla, jak se jedna malá holčička objímala a mámou. Bylo mi zase do breku, ale tentokrát jsem slzy udržela. Šla jsem dál, pro svou letenku, jenom ověřovali, jestli to jsem opravdu já. Ale to by to nebyl Štěpán, kdyby se na poslední chvíli nepokusil mě přemluvit. Zaslechla jsem totiž jeho hlas, ozýval se přes celou halu.   

,,Kenss!" běžel ke mě. Ohlédla jsem se za sebe, spatřila jsem ho. Zastavil se několik metrů přede mnou. Jenom jsem na něj beze slov zírala. Bylo to, jako utržené z nějakého filmu.

,,Kenss, prosím, zůstaň tu." řekl skoro se slzami v očích. Pořád jsem, jen nehybně stála a koukala jsem se do jeho očí, které se po chvilce zatřpytily, jako hvězdy. Po chvilce zírání jsem ze sebe dostala. 

,,Musím letět. Trápím se. Už tu nemám nikoho." sklonila jsem hlavu dolů. 

,,Máš! Mě a kluky." přistoupil ke mě blíž a snažil se usmát.

,,Ale ty jsi mě v tom nechal. Když jsem tě potřebovala nejvíce, tak jsi tu pro mě nebyl. Utekl jsi přede mnou, jako zbabělec!" štěkla jsem na něj. Několik lidí se na mě podívalo.

,,Já utekl, jako zbabělec? Podívej se na sebe, kdo právě utíká?!" asi má pravdu. To já právě utíkám, ale nedokážu se tomu postavit. Musím prostě odletět! 

,,Promiň." otočila jsem se zády k němu a vzala letenku. Najednou se mi zamotala hlava, chytla jsem se nejbližšího stolu. Před očima se mi začernilo a vyděla obraz. Letadlo, to kterým jsem měla letět. Vletělo do bouře, blesky lítaly všude. Jeden z nich udeřil přímo do letadla a to hned poté začalo klesat. Do moře. Najednou jsem viděla zprávy. Někteří vyvázli bez zranění, pár lidí bylo lehce zraněno a jedno úmrtí. Pod slovem úmrtí bylo moje jméno. Obraz zmizel. Žeby vize? To se stane? Probíhaly mi hlavou otázky, ale žádné odpovědi.

,,Jsi v pořádku. Děje se něco?" stál u mě Štěpán a několik lidí. Seděla jsem na sedačce. Dívala jsem se hrozně vyděšeně, mám taky důvod. 

,,Leta-d-dlo..." to je jediné slovo, které jsem mým vyděšeným a roztřeseným hlasem dala dohromady. 

,,Ještě neodletělo, jestli je to tvoje volba, tak leť" oznámil mi. Ale já nikam neletím, nebudu riskovat, že ta vize nebo co to bylo se opravdu stane. Podívala jsem se na Štěpána a objala jsem ho. Vůbec nechápal. Vypadal, jako by jsem ho nikdy neobjímala. Zašeptala jsem mu do ucha.

,,Já nikam nepoletím!" ujistila jsem ho. Koukal překvapeně, prostě nevěřil tomu, že jsem změnila názor.  

,,Co, že tak najednou?" řekl udiveným hlasem. Přestala jsem ho objímat a pověděla jsem mu.

,,Povím ti to po cestě." tentokrát jsem se odtrhla úplně a popadla kufr, šla jsem k východu. Následoval mě. Před letištěm stálo Pawlovo auto a v něm čekal Pája s Ráďou. Štěpán převzal můj cestovní kufr, dal ho do kufru od auta. Mezi tím jsem nasedla a to by to nebyli kluci, kdyby se nevyptávali. 

,,Proč jsi změnila názor." neodpověděla jsem mu na otázku. Jen jsem se přišoupla k okénku a sledovala kapičky, které po něm stékaly. Nebyl to jenom déšť, ale blížila se bouřka a ty já nemám ráda. Určitě už víte proč. Opřela jsem si hlavu o studené okénko. Už i Štěpán nastoupil a Páje jel. Štěpán na mě koukal. Pořád se divil, ale já taky. Divila jsem se, kde se to ve mě vzalo. Měla jsem další otázky. Moje máma to uměla taky? Vzpomněla jsem si na tu zprávu v krabičce. Natáhla jsem se přes sedačky do kufru a vytáhla tu krabičku. Otevřela jsem ji, vyndala papír na kterém bylo ručně psané mou mámou.

,,Kenssienko moje. Pokud toto čteš, tak už jsem nejspíše po smrti. Neboj se, věděla jsem, kdy umřu, proto jsem si to napsala dopředu. Měla jsem totiž vizi o mé smrti. Neřekla jsem ti to, protože jsem měla strach, jak to vezmeš. Věděla jsem o všem nadpřirozeném a i o upírech, o kterých ty víš taky, díky Štěpánovi. Také jsem ti uložila do krabičky nějaké fotky a prstýnek na památku, ale ten prsten není obyčejný. To on způsobuje ty vize, ale ne každý je vidí. Vidí je jen naše generace. Prosím, opatruj ho a opatruj i sebe. Mám tě moc ráda.     Maminka" 

Zmuchlala jsem ho. Štěpán s Radkem na mě koukali. Asi je hodně zajímalo, co to je, ale ani jeden se nezeptal. Znovu jsem si opřela hlavu o okno a sledovala, jak déšť nabírá na síle....

Ahojky, jsem tu s další kapitolou. U minulé byly hrozně dobré ohlasy, které mě donutily toto napsat. Děkuji...