Další stránka I.

Hroutí se to. #6

Vstala jsem, probudila mě rána z obýváku. Vzala jsem mobil a podívala jsem se na hodiny. Bylo chvilku po páté hodině ráno. Zvedla jsem se z postele a šla to prozkoumat. Potichu jsem scházela schody, protože jsem nechtěla vzbudit mámu. Vešla jsem do obývacího pokoje a zahlédla rozbitou vázu u stolu. Přistoupila jsem blíž, najednou ke mě přiťapkala Líza(moje kočka). Klekla jsem si, začala jsem ji hladit po jejím jemném kožíšku. Vrněla na celou místnost. ,,No jo no, dlouho jsem tě nehladila." zamrmlala jsem si. Znovu jsem se lekla nějaké rány, ale z mého pokoje. Líza to být nemohla, celou dobu byla se mnou dole. Strachy jsem se klepala a šla do mého pokoje. Když jsem vešla, tak jsem uviděla moje kresby na podlaze. Rozhlédla jsem se po pokoji, protože samy nespadly. Najednou prásklo okno, strachy jsem vykřikla. V tom mi zezadu někdo překryl pusu. ,,Nekřič prosím." poznala jsem, že to je Štěpán. Škubla jsem sebou. ,,Když tě pustím, tak nebudeš křičet?" jen jsem naznačila, že ne. On mi teda odkryl ústa a zavřel dveře od pokoje. Sedla jsem si na židli, protože jsem teď nic nechápala a bylo mi z toho špatně. Štěpán zavřel otevřené okno a sedl si naproti mě. ,,Jsi v pohodě?" obrátila jsem pohled. ,,Myslíš, že jsem v pohodě? Nejdřív to rameno a teď se jen tak objevíš u mě v pokoji! Ne nejsem v pohodě." obrátila jsem se zády k němu. Zvedla jsem se a sebrala popadané obrázky. Z ruky mi vypadla kresba Štěpána. Ostatní jsem položila na stůl a zároveň se Štěpánem jsme se sehli pro tu kresbu. Naše čela se střetla, byla to hrozná pecka, ale se Štěpánem to ani nehlo. Chytla jsem se za čelo a sedla na zem. Štěpán vzal kresbu, kulil nad ní oči. ,,To jsi malovala ty?" koukla jsem nechápavým pohledem. ,,Hele, mam to tady, je tam můj podpis, ale já to nemalovala." řekla jsem ironicky a naštvaně. ,,Nezlob se.",,Jak se mam nezlobit, když se jenom dívám, jak se mi měníš před očima. Chováš se divně a nic nechápu, nic mi nechceš říct. Takto to nemůže pokračovat. Dřív jsme si říkali všechno, ale od té doby co jsme spolu se chováš tajemně." vylila jsem si srdíčko. Štěpán se smutně podíval. ,,Promiň, nemůžu ti to říct." ,,Proč nemůžeš!? Je to něco s Pawlem? Co ti udělal?" ,,Pawla z toho vynech! On za nic nemůže, on mi jen pomáhá." vystartoval na mě. ,,Najednou ti pomáhá, ale mě šikanuje. To ti přijde jako správné?" ,,Říkám, že mi jen pomáhá!!" zvedl hlas a agresivně mě přitiskl ke zdi. ,,Dobře, dobře. Hlavně mě nech." vystrašeně jsem koukla. Ze Štěpánovo naštvaného výrazu se stal provinilý pohled. ,,Promiň, neublížil jsem ti?" odstoupil o dva kroky dál. Moje oči se zatřpytili. ,,Nech mě už být! Jdi pryč!" otočila jsem se zády k němu.
Z chodby se ozvala moje máma. ,,Kenss, děje se něco?" Otočila jsem se na otevírající se dveře. Když jsem se otočila, tak tam Štěpán už nestál. ,,Kenss, jsi v pohodě? Slyšela jsem, jak zvedáš hlas." zarazila jsem se a zamyslela, ale pak jsem řekla ,,Neboj se, jen špatný sen." ,,Dobře, jdu do práce. Na stole máš snídani." jen jsem na to kývla hlavou. Když odešla, tak jsem vzala mobil do ruky. Bylo skoro sedm. Šla jsem do kuchyně sníst snídani, když jsem to snědla, tak jsem přešla do koupelny. Dala jsem si vlažnou sprchu, vyčistila zuby a oblékla si předem připravené oblečení. Došla jsem si do pokoje pro batoh a šla se obout. Vyšla jsem dřív, abych tam byla včas.
Před školou jsem zahlédla Štěpána s Pawlem. Když mě Štěpán zahlédl, tak informoval Pawla a odešli do vnitř. Cítila jsem se špatně. Šla jsem také dovnitř. Štěpán zašel do třídy, ale Pawel stál na chodbě. Rychle jsem k němu přikráčela, šťouchla do něj a začla na něj křičet. ,,Co si Štěpánovi udělal, proč se chová tak divně! Vysvětli mi to!" ale Pawel si to nenechal líbit. V rychlosti obrátil karty a přimáčkl mě ke zdi. ,,Já mu jen pomáhám! Nemůžu za to, jak se chová!" ,,On by se choval normálně, kdyby jsi do toho nezasahoval!" ,,On potřeboval pomoct, tak to má a nevadí mu to. Jediný komu to vadí jsi ty. Už se do toho nepleť." pustil mě a vrátil se do své třídy.
Tekly mi slzy, které jsem otřela a šla do své třídy. Procházela jsem mezi lavicemi, posadila jsem se na své místo. Všimla jsem si, jak Štěpán něco probírá s třídním učitelem. Pak přišel ke mě a řekl. ,,Promiň, je to pro tvoje dobro." popadl svoje věci. ,,Co, proč to děláš?" ,,Nechci ti ublížit." chytla jsem ho za ruku. ,,Takhle mi ubližuješ." ,,Promiň." škubl rukou a šel si sednout do třetí lavice, úplně na druhé straně třídy. Nikdy by mě nenapadlo, že by mi tohle udělal.
Po škole jsem se hned sebrala a šla domů. Když jdem dorazila domů, tak tam máma nebyla. Vyzula jsem se a šla do svého pokoje. Hodila batoh do rohu, lehla na postel a brečela. Po chvilince jsem se rozhodla to ukončit, všechno ukončit. Zvedla jsem se a šla pro mobil. Otevřela jsem chat se Štěpánem, napsala jsem mu zprávu.

,,Ahoj, předem se ti omlouvál, ale prostě to tak nejde dál. Už se nikdy neuvidíme. Trháš mé srdce na kousky a to já nestrpím. Navždy zbohem...😭😢😥"

Odeslala jsem to. Zvedla jsem se a šla dolu. Lehce jsem se oblékla, skočila do bot a vyšla ven. Před domem jsem potkala mámu. ,,Ahoj kenss, jdeš ven?",,Ehmm....jo jdu.",,Dobře, přijď v devět večer.",,Dobře..." vešla dovnitř. Ohlédla jsem se za ní a za rohem mi stékaly slzy, ale stále jsem šla dál. Došla jsem až k opuštěnému mostu na konci města. Stoupla jsem si na samý okraj zábrany. Shlédla jsem dolu, zamotala se mi hlava. Kousek jsem odstoupila. Chtěla jsem se rozběhnout, aby to bylo snazší. Couvla jsem ještě dál a běžela vstříc konci. Byla jsem připravená...

Ahojky, zdravím všechny kdo to čtou. Děkuji vám za podporu, kterou mi dáváte. Upřímně, při psaní této kapči mi tekly slzy, doufám že jsem nebyla sama. Děkuji všem...