Další stránka I.

Bez něj. #18

    Černo. To je to jediné, co jsem po tom výstřelu viděla. Hrozně mě bolí hlava a nevím co se děje. Hlavou mi probíhaly myšlenky.

. _.

Píp Píp Píp....

    Ozýval se zvuk, jako v nemocnici.

    Otevřela jsem oči. Tušila jsem správně, byla jsem v nemocnici. Hrozně mě bolela hlava, měla jsem ji obvázanou.

    Když jsem se konečně rozkoukala, tak jsem viděla, jak u mě někdo sedí a drží mě za ruku. Poté co si všiml, že koukám řekl. ,,Konečně, jsi se probrala. Už jsem myslel, že jsem tě ztratil." otřel si slzu, co mu stékala po tváři. Ale byl tu háček. ,,Prosim vás, kdo jste?" řekla jsem udiveně. Změnil svůj výraz a rozbrečel se. Lekla jsem se, zda jsem neřekla něco špatného. ,,Kenss, to jsem já Štěpán." snažil se mi osvěžit paměť, ale vůbec nic si nepamatuju...

Pohled Baxe:

    Jsou to asi tři dny, co Kenss leží v nemocnici a pořád spí. Pořád u ní sedím a jen doufám, že se probudí.

    Dnes se tak stalo, probudila se. Ale vypadala zmateně. Hned jsem jí řekl. ,,Konečně, jsi se probrala. Už jsem myslel, že jsem tě ztratil." otřel jsem si slzu, co mi tekla po tváři. To co mi řekla mě vyhodilo z míry. ,,Prosim vás, kdo jste?" řekla to docela vážně, což mě ujistilo, že nevtipkuje. ,,Kenss, to jsem já Štěpán." snažil jsem se jí osvěžit paměť, ale nevypadala na to, že jí moje jméno něco řeklo. Zachránila mě a zaplatila za to takovou cenu. Měla štěstí, že se netrefila přímo, že to jenom škrtlo.

    Po chvilce vešla do vnitř její máma. Zrovna, když jí pouštěli z nemocnice, tak Kenss přivezli. Byla z toho zdrcená a až zjistí, že si Kenss nic nepamatuje, tak to bude její konec.

    Zvedl jsem se. ,,Paní Bzučilová?",,Ano Štěpáne?" vzal jsem ji za ruku a vedl z pokoje pryč. ,,Prosim vás. Nelekejte se, ale Kenss si nic nepamatuje nebo aspoň mě." tekla mi další slza po tváři. ,,Cože Štěpánku? Ne, ne proč se to stalo?" nemohla tomu uvěřit. Odstrčila mě stranou a vběhla do pokoje. ,,Kenssienko moje." přiběhla k posteli se slzami v očích. ,,Mami?" řekla, ale nechápal jsem to. ,,Jakto, že si pamatuje vás, ale mě ne." řekl jsem sklesle a opřel o zeď. Vešel do místnosti doktor. ,,Tak prý se nám tady holčička probudila." řekl s úsměvem na tváři. ,,Probudila, ale má výpadky paměti.",,Na to jsem se díval, no a má to drobet narušené, ale paměť by se měla vrátit. Třeba až jí zítra propustíme, tak jí ukažte nějaké fotky nebo něco takového a možná se paměť vrátí." přikývl jsem a odešel.

    Měl jsem vztek. Jsem snad tak blbý nebo co?! Určitě jsem mohl něco udělat, cokoliv.

    Stál jsem před nemocnicí a hleděl do ulice. Měl jsem chuť lámat stromy, bourat stěny a i vraždit! Měl jsem z toho hlad.

    Šel jsem ulicí, jako dřevorubec. Čekal jsem na jakou koliv příležitost.

     Přišlo to. Najednou na mě volala nějaká fanynka. ,,Baxi, můžu fotku?" musel jsem se sklidnit, nadechl jsem se zhluboka a otočil se směrem k ní. ,,Samozřejmě." přišla ke mě a vytáhla mobil. Dala si se mnou fotku. ,,A kam razíš Baxi?" otázala se. ,,Ani sám nevim, asi tu jen budu chodit.",,Děje se něco, že jsi tak naštvaný?",,Ne, ne to je dobrý, jen si potřebuju s někým promluvit.",,Tak jestli chceš?" kývl jsem a naznačil, že si budeme povídat při chůzi. Pomalu jsem šel dám, ona šla za mnou.

    Nejlepší na fanynkách je, že se dají snadno zmanipulovat. Jako youtuber, řeknu a ona by dala cokoliv za to, aby to nebyl jen sen.

    Zatočil jsem do menší uličky, ona váhala, zda má jít, ale přemohla ji zvědavost. Zastavil jsem se a otočil se k ní. Cítil jsem z ní trochu strachu. To co jsem cítil dál, byla jen její krev. Na nic jiného jsem nemyslel.

    Pomalu jsem se k ní přiblížil a pošeptal do ucha. ,,Neměj strach. Nebude to bolet." kousl jsem ji, ale nechtěl jsem moc ublížit. Proto jsem jen ochutnal a poté přestal. Tekly jí slzy, bylo mi jí líto. Nechtěl jsem jí zabít, byla až moc nevinná. Nemohl jsem jí jen tak vzít mladý život.

    Koukl jsem jí do očí a řekl. ,,Utíkej, ale nikomu nic neříkej." vypadala, jako by přišla o paměť, rychle utíkala.

    Chtěl jsem si pročistit hlavu, proto jsem šel domů něco natočit.

. _.

Pohled Kenss:

    Bylo další ráno a já měla jít s mámou domů. Neustále mi vrtalo hlavou, kdo byl ten Štěpán nebo, jak se jmenoval. Byl mi hrozně povědomí. Vlastně si pamatuji všechno až do konce devítky, pak mam prázdno. Nic se mi nevybavuje.

. _.

    Přijeli jsme domů. Hned jsem se uklidila do pokoje.

    Když jsem vešla do pokoje, tak jsem viděla nástěnku s fotografiemi s ním. Okolo fotek srdíčka a nápisy "Štěpán" a taky "Můj Baxík".

    Pak, jakoby se v mé hlavě všechna kolečka rozhýbala. Rychle jsem vzala notebook a najela na youtube. ,,Vždyť to je Bax." řekla jsem si, když jsem najela na jeho profil. Ten kluk co u mě seděl v nemocnici, byl Baxtrix. ,,Proč tam byl, a jak věděl, kdo jsem." moje hlava se plnila otázkami. Jediná věc, co mě napadla v tu chvíli udělat byla mu napsat.

,,Ahoj?"

,,Ahoj Kenss, Jak se cítíš?"

,,No, pořád si tě moc nepamatuju. Tedy krom toho, že jsi Baxtrix..."

,,Takže jsi si trochu vzpomněla?"

,,Jen na toto. Jinak nic..."

,,Jestli chceš, tak pro tebe můžu přijít a trochu ti něco říct, třeba si vzpomeneš.😇"

,,No dobře. Za jak dlouho dorazíš?" 

,,Dej mi minutku.."

,,Okk....."

    Čekala jsem. 

    Trvalo to asi 5 minut, než někdo zazvonil. Rychle jsem seběhla dolů a šla otevřít dveře. Ale moje máma tam byla dřív. Zastavila jsem se uprostřed chodby. ,,Ahoj Štěpáne, tak si vzpomněla?" řekla moje máma u dveří. ,,Ne, ale budu se snažit, aby si vzpomněla." usmála se a otočila. Nevěděla, že tam stojím. ,,Půjdeš ven?" zeptala se. ,,Ano, ale moc se necítím." popadla jsem vestu a přehodila jsem si jí přes rameno. Máma mě objala. ,,Pokud si chceš vzpomenout, tak to je cesta." šeptla mi. Pousmála jsem se. Podívala jsem se na Baxe. Vymanila jsem se z objetí. ,,Tak já jdu.",,Dobře, papa." zavřela za námi dveře.

    Šla jsem kousek před ním. ,,Tak, kde chceš začít?" zeptal se. Zastavila jsem svůj krok, otočila jsem se na něj. ,,Začneme u tebe doma, protože, když jsem přišla domů, viděla jsem naše fotky a to mi trochu osvětlilo paměť.",,Dobře." chtěl mě chytnou za ruku, ale já rukou škubla. ,,Promiň, to je zvyk..." jen jsem koukala, jako by jsem ho teprve poznala. ,,Dávej si pozor." upozornila jsem ho. Jenom se na mě podíval smutným pohledem. ,,Radši už pojď." odsekla jsem. Povzdechl si a šel kousek přede mnou.......

Ahojky, další kapitolka. Doufám, že vám nevadí, jak jsem to napsala. Jinak děkuji za všechny hlasy co jste mi nasázeli. Žene mě to neustále kupředu a motivuje mě to. Díky❤❤❤