Další stránka I.

Z dobrého do zlého. #14

!!!Warování!!!

Toto není vhodné pro lidi, kteří neudrží smích. Málem jsem se při psaní pochcala smíchy...

    Jen jsem se na něj podívala a přišla k němu blíž. Posadila jsem se vedle něj a ujistila jsem ho slovy. ,,Neboj se. Mě by jsi nejvíce ublížil, jen ve chvíli, kdyby se ti něco stalo."řekla jsem polo šepotem. Nejspíše se mi ho povedlo uklidnit, protože se na mě usmál sweet úsměvem. ,,Už ti nikdy nechci ublížit. Prošel jsem si pekl....." ani to nedořekl, už jsem na něm byla nalepená a líbala jsem ho. On mě líbal taktéž. Hladil mě po zádech a jednu ruku dal na můj zadek. Seděla jsem na něm obkročmo. Prohrabávala jsem mu vlasy a hladila po hrudi. Začal mi pomalu sundavat mikinu. Když hodil mou mikinu do rohu pokoje, tak jsem mu začala sundavat tričko. Měl hrozně krásné tělo i když to přes tričko moc nevypadalo. Přetočil mě na záda, tentokrát byl on obkročmo na mě. Dával mi lehké pusinky na tvář, krk a poté i na hruď. Začal mi sundavat tílko. Lehounce mě hladil po bříšku a sjížděl níž. Opatrně mi začal stahovat džíny, poté je odložil na zem. Znovu jsme se líbali a on mi zajel rukou pod kalhotky, dráždil mě. Drobet jsem si skousla spodní ret v polibku, vydávala jsem zvuky tichého vzdychání. Po chvilce se zvedl, stáhl si kalhoty i boxerky. Přitáhl si mě na okraj postele a sundal mi kalhotky. Rozepnula jsem si podprsenku. Byl tu ten moment, poprvé jsem to zažila. Sex. Opatrně ho do mě zasunul. Chtěl být opatrný na poprvé. Jen pomalu přidával na rychlosti a na síle, ale ne moc. Ze začátku to bylo trochu bolestivé, ale pak příjemné. Neustále si dával pozor, aby mě to nebolelo. Za chvilku zpomaloval a opatrně ho ze mě vysunul. Ulevilo se mi. Nahla jsem se k němu a políbila jsem ho.

     Oba jsme se začali oblékat. Posadila jsem se na postel a prohlížela jsem si jeho tělo, jako by jsem ho před chvílí neviděla. Podíval se na mě a usmál se. ,,Štěpí?" zasmála jsem se. Přišel ke mě a pohladil mě. ,,Ano pušinko." věnoval mi hezký úsměv. ,,Doprovodil by jsi mě?" koukla jsem na něj psíma očima. ,,Jasně, pušinko.",,Ale Štěpí. Neříkej mi tak tak."pousmála jsem se. ,,A proč né? Pušinko moje." objala jsem ho. ,,Štěpí, já tě za to, asi zabiju." pošeptala jsem mu do ucha. Oba jsme se zasmáli. ,,Tak dobře, už přestanu. Tak jdeme?",,Jasně a pojedeme na motorce nebo se společností Štěpán." zasmála jsem se. ,,Hádej." usmál se a vzal mě rychle do náruče, zase letěl, jako blesk. 

. _.

    Ani jsem to v té rychlosti nepostřehla, ale byli jsme už u nás v ulici. Dál jsme šli pěšky. Zastavili jsme se před naší brankou. ,,Už půjdu." koukla jsem na něj. ,,A nechceš jít dál?"odpověď jsem nedostala, byl zase v tahu. ,,Tohle nenávidím." řekla jsem nahlas.

    Prošla jsem brankou a šla po chodníčku ke dveřím, pak jsem spatřila nastevřené dveře. Zděsila jsem se a vběhla do domu. Všimla jsem si krvavých stop na podlaze, zdech a i krvavých otisků na dveřích od kuchyně. Byla jsem strachy bez sebe. Pomalými krůčky jsem šla po krvavých stopách. Vzala jsem za dřevěnou kliku od šoupacích dveří do kuchyně a potichu je sunula doleva. Když jsem je otevřela, tak jsem nemohla uvěřit svému zraku. Moje mamka seděla opřená o linku celá zakrvácená s nožem v noze. Začala jsem panikařit. Rychle jsem k ní přiběhla a klekla jsem si. ,,Pane bože!!! Mami!!!" vzala jsem ji za tváře a jemně jsem ji propleskla, jestli mě vnímá. ,,K-kenss?" pošeptala jemným chraplavým hlasem. Začala zvedat ruku, která se neskutečně klepala a ukazovala za mě. Ohlédla jsem se, spatřila jsem tam Honzu. Ruce měl od krve. ,,Honzo?!" pohlédl mi do očí. ,,Víš co je škoda? To, že tě Štěpán nezabil úplně, protože by mi to hrozně ulehčil a tvoje máma by byla zdravá." neustále se ke mě přibližoval. ,,Prosím nedělej to." stékaly mi slzy. ,,Ale já musím. Ne, já chci." zakřičela jsem, když mě chtěl kousnout, ale můj křik zaslechl Štěpán. Opět mě zachránil. ,,Co to tady zkoušíš?!"Štěpán chytl Honzu do chvatu ze kterého se nemohl vyprostit. ,,Měl si ji zabít, ale nezabil. Jsi hrozný slabko!!!" zařval na něj. Štěpán se nasral a chytil Honzu za hlavu. Škubl rukama do stran, ozvalo se křupnutí. Honza se jen sesunul k zemi, jen se sebou mírně škubal. ,,Je mrtvý?!" zvedla jsem svůj hysterický a ubrečený hlas. ,,Ne, ale bude!" vzal židli a urval jí jednu nohu. Chtěl Honzu probodnout. ,,Počkej!! Nezabíjej ho!"zakřičela jsem na poslední chvíli. Těsně nad jeho hrudí se zarazil. ,,Proč? Je moc nebezpečný!!",,Ale vždyť je to živá bytost.",,Kenss, on je vrah. Chtěl tě zabít a málem zabil tvojí mámu."v tu chvíli jsem se otočila na mámu, už nevnímala. Rychle jsem vzala telefon a volala záchranku. Po hovoru byl Štěpán s Honzou pryč.

. _.

    Jela jsem s mámou sanitkou a celou cestu do nemocnice jsem ji držela za ruku.

. _.

    Už byla ošetřená a ležela na pokoji. Seděla jsem vedle ní, držela jsem jí za ruku. Někdo vešel do místnosti, ale mě to nezajímalo. Nadále jsem se věnovala mamince. Dotyčný mi položil ruce na ramena. ,,Kenss, bude v pořádku."otočila jsem se a objala jsem ho. ,,Já vím, ale nikdy se jí nic takového nestalo." plakala jsem na jeho rameni. ,,Neboj." hladil mě po zádech. ,,Štěpí." vyslovila jsem jeho jméno s brekem.

    Do pokoje přišla sestřička. ,,Nechci vás nijak vyrušovat, ale návštěvní hodiny skončily." otočila jsem se na ni. ,,Hned půjdeme." řekla jsem sklesle. Poté  opustila místnost. Pohlédla jsem na Štěpánka s úsměvem, ale neustále jsem byla smutná. ,,Kenssíe[kensí], přespíš u mě. Samotnou tě doma nenechám." jen jsem to odsouhlasila. Vytáhl mobil z kapsy a začal psát někomu zprávu. Poté mě vzal za ruku, šli jsme před nemocnici.

    Když se zastavil, pustil mou ruku a šel blíž k silnici, někoho vyhlížel. Najednou přijelo auto, řídil Pawel a vedle něj seděl Radek. Neustále jsem stála bez pohybu, zaražená. Ke mě se otočil Štěpán. ,,Tak pojď." natáhl svou ruku ke mě. Váhala jsem, zda mám chytnout jeho ruku. ,,Myslela jsem, že půjdeme pěšky.",,Takhle aspoň spravíme to dusno s Radkem, aby tě neohrožoval."chytla jsem jeho ruku. Nasedli jsme na zadní sedačku.

    Celou cestu jsem měla opřenou hlavu o Štěpánka a nic neříkala. Jen jsem pozorovala to ticho.....

    Awoj, je tu další kapča.!!  Při této kapitole jsem se musela smát, protože moje mozkové buňky nezvládaly tu rakovinu tady😂😀😁.
Díky... ❤❤