Další stránka I.

Co se to děje!?! ? #12

Byla jsem bezradná. ,,Jak to chceš vyřešit?!"křičela jsem na ně. ,,Stačí jednoduše kůl do srdce a spálit."bouchl rukama o sebe. ,,Ano no, dokážeš si představit ty titulky? Slavný youtuber zabit svým konkurentem Pawlem Mikešem slavným streamerem." začala jsem se smát. ,,Ty jsi ale blbá." smál se taky. ,,Ale teď vážně, žádný zabíjení!",,Dobře, ale jak to chceš pořešit?",,Co třeba smlouvat?"koukl na mě, jako na debila a pokračoval ironicky. ,,Jo a co mu řekneš. Když mu to nepošleš, tak se s tebou vyspím.",,Teď tady budeš ze mě dělat kurvu nebo co?!!" otočila jsem se zády. ,,Ne, jen by mě dosti zajímalo, co mu chceš říct.",,Mam jiný nápad. Co kdyby jsem mu to řekla dřív než mu to ten hajzl pošle.",,Cítíš se na to?"sedla jsem si na postel. ,,Ani nevím.",,Víš ty co, teď to řešit nebudeme.",,Jak nebudeme řešit. Měli by jsme to řešit. Prosím vem mě za ním.",,Dobře, tak pojď." chtěl, aby jsem se ho chytla. ,,Počkej, půjdu předem a sejdeme se v parku. Kvůli mojí mámě."jen kývl a zmizel.

. _ .

Vyšla jsem z pokoje. Sešla jsem schody. ,,Kenss? Já pro tebe byla před školou a ty jsi celou dobu doma?",,Jo, promiň mami. Hele jdu pryč, přijdu večer.",,Dobře, ale příště mi zavolej, že nemam jezdit." jen jsem hýbla rameny a šla pryč.

. _ .

Vyšla jsem z domu. Mířila jsem k parku na konci ulice. Přes ulici stál Pawel, který čekal až přijdu. ,,To ti trvalo." usmíval se. ,,Tak jdeme.",,Není to zrovna blízko, tak pojedeme mým autem.",,Jasně." šla jsem k autu, na které ukázal prstem.

. _ .

Projížděli jsme Pražskou zácpou, proto jsem se neustále dívala z okénka. Nemohla jsem přestat myslet, co asi bude dělat Štěpán až mu to povím. Upřímně z toho mám větší strach než, když mě Pawel na začátku školního roku málem uškrtil. Nakonec jsme vyjeli z Prahy a já neustále koukala z okénka. ,,To bude dobrý.",,Myslíš? Já totiž mám špatný pocit." koukla jsem na něj sklesle. ,,Nemyslím, tuším to."pohladil mne po mém stehnu, ale já jeho ruku odstrčila. ,,Měli by jsme přestat!"jen se nadále věnoval řízení a já svému oknu.

. _ .

Zajeli jsme do hodně temného lesa. Jeli jsme asi 5 minu než jsme narazili na obrovskou vilu uprostřed malé mýtinky, kolem vilky bylo hrozně stromů až byla vidět jen v lesích tma. Zastavili jsme přímo před polorozpadlou vilou, která byla v temných barvách. Vystoupila jsem z auto a šla po kamenných schodech až ke dveřím. Chtěla jsem zabouchat na obrovské prohnile dřevěné dveře, ale za loket mě vzal Pája. ,,Raději půjdu první." mrkla jsem na něj a odstoupila od něj trošku dál. Otevřel je dokořán. Společně s Pájou jsme vešli dovnitř. Málem jsem chcípla smrady. Páchlo to tam, jako by někdo umřel, ale možné to je. Raději si nebudu dělat představy, protože bych zase vyšilovala.

. _ .

Zastavili jsme se ve velké hale s nádherně velkýma schodama, které byly pokryty dlouhým červeným kobercem. Když jsem se kochala tou krásou, tak jsem si nevšimla, že Pawel zmizel. Zaslechla jsem hlasy, které vycházely z levé chodby.Když jsem vstupovala do chodby, tak se pomalu hlasy zesilovaly. Ušla jsem dalších pár metrů, už jsem věděla, kdo to je. Pawel a Štěpán na sebe křičeli. Stoupla jsem si ke dveřím, ze kterých to vycházelo a odposlouchávala je.

. _ .

,,Proč jsi jí sem zavedl?!!!!" křičel na něj z plných plic. ,,Ona tě potřebovala a chce ti něco říct.",,Co mi chce říct?! Nebude to něco ohledně toho vašeho polibku?!!"slyšela jsem rány, jako by s Pawlem mlátil o zeď. ,,Ty o tom už víš?",,Jo vim a nečekal jsem, že mi přebereš holku!!! Myslel jsem, že jsi kamarád!!!",,Já ti jí nepřebral, ona tě má stále ráda. Ona nechce mě, chce tebe. Ta fotka je jen vytržená z kontextu.",,Já ti už nevěřím.",,Tak se jí zeptej sám, je přímo za dveřmi." stuhla jsem. Koukala jsem na dveře směrem k prahu. Viděla jsem stín, který se přibližuje ke dveřím. Naskočila mi husí kůže. Blesku rychle se otevřeli dveře. Stál tam Štěpán, byl jiný. Ne vzhledově, ale vnitřně, sice měl neskutečně rudé oči, ale to je všechno. Vnitřně byl temný a už to prostě nebyl ten andílek, ale ďábel, který se už jakou dobu bral na povrch. ,,Je to pravda, to co říkal pawel?" jeho tón hlasu mě děsil na tolik, že jsem nic nemohla říct. Jen jsem pomalu couvala ke zdi. ,,Ptám se naposledy!! Říkal pravdu?!" hrozně jsem se ho bála, proto jsem jen ze sebe vykoktala. ,,J-j-jo říkal." už jsem byla úplně nalepená na zdi. ,,Štěpáne, děsíš ji."řekl mu, když chtěl jít ke mě, ale Štěpán ho zadržel. ,,Už na ni nesahej!!",,Nechte se, sakra." pokřilka jsem na ně. ,,To říkej jemu." řekl Pája. ,,Štěpáne, proč jsi se tak změnil, už zase. Nechci, aby jsi byl takovej, chci zase mího Štěpánka, který je citlivý, má ke mě úctu a miluje mě. Prostě já tě takového nesnesu!" odběhla jsem s brekem. Vyběhla jsem ven a šla k autu. Sedla jsem si na kapotu Pawlovo auta. Můj pláč neustával.

. _ .

Najednou jsem zahlédla tři stíny, které byly přímo předemnou. Celá zděšená jsem se podívala na ty osoby. Byly starší a bílé, jak mraky. Oči rudé, jako čerstvě prolitá krev. Na sobě měly saka s červenými kravatami. Dívali se na mě, nevydali ani hlásku, žádný pohyb, žádné mrkání ani zvuky dýchání. Prostě mrtvá těla bez duše.

. _ .

Najednou tma, předemnou a i za mnou. Byla jsem sama, nedávalo mi to smysl. Pak jsem otevřela oči. Ležela jsem uprostřed velké místnosti. Na jedné straně byli dveře, které byli zabezpečeny závorou. Na pravé straně tři okna s dlouhými červenými potrhanými závěsi, na levé to samé. Jen malými skulinkami sem pronikali matné paprsky světla. Když jsem se dívala dále, tak jsem vyděla tři velká prázdná křesla. Co jsem také viděla, byl pentagram na kterém jsem seděla. Na každém rohu pěticípé hvězdy byla položena svíčka. Nic jiného jsem neviděla.

. _.

Z nenadání se těch pět svíček rozsvítilo a na křeslech seděli ti tajemní muži.......

Ahojky❤❤, protože jsem dneska měla dobrou náladu, tak jsem to dopsala. Je to hrozně tajemný, záhadný a mě se to hrozně líbí. Doufám, že nejsem sama. Děkuji❤