Další stránka I.

Musím to hodit za hlavu. #24

Pawel zastavil. Neustále pršelo, proto jsem si nasadila kapuci a vystoupila z auta. Šla jsem si pro kufr. Vystoupil Štěpán, šel mi pomoct.

,,Počkej, pomůžu ti." vzal můj kufr a táhl ho dovnitř. Šla jsem přímo za ním. Pája s Ráďou mi byli v zádech. Vešli jsme dovnitř a kluci se vyzuli, ale já ne. Přešla jsem do obýváku, otevřela jsem prosklené dveře na zahradu a šla jsem si sednout ke stolu pod střechou.Chtěla jsem být na čerstvém vzduchu, sama, ale to asi kluci nepochopili. Zaslechla jsem, jak se ty dveře znovu otevřeli a z poza rohu vyšel Radek. Nevšímala jsem si ho, položila jsem si ruce na stůl a na ně hlavu. Pozorovala jsem kapičky, jak dopadají do trávy. Mezi tím si Radek sedl vedle mě.

,,Proč jsi změnila názor?" zvedla jsem hlavu, opřela jsem se o opěradlo a koukla na něj se smutným kukučem.

,,Nechci o tom mluvit." odvrátila jsem pohled do prázdna. Stejně, jako to dělám poslední dobou u Štěpána. Utíkám pohledem.

,,Ale vždyť jsi chtěla hrozně odletět a najednou ne? To musí být něco hodně důležitého." položil svou ruku na mé rameno. Můj pohled skončil na jeho ruce a poté jsem se podívala dolů.

,,Měla jsem vizi a nebyla vůbec hezká..." zavřela jsem oči, snažila jsem držet slzy. Objala jsem ho. Netušil, že ho obejmu. Byl zaskočen. 

,,A-a co jsi viděla?" otázal se v objetí. Stiskla jsem ho ještě pevněji a zašeptala jsem mu do ucha. 

,,Moji smrt." slzy, začaly mi téct. ,,Ani nevíš, jaký to byl pro mě šok se vidět mrtvou." dodala jsem. Jeho tón hlasu se rychle změnil, byl takový starostlivý, ale kdo by nebyl.

,,Co? Kdy a kde?" také zpevnil objetí.

,,Už nikde. To letadlo, mělo se sřítit, m-měla jsem umřít v moři, jako jediná." už jsem měla pod očima potůčky slaných slz. Je to všechno, tak těžké. Nejdříve mi umře máma a poté vidím sebe mrtvou. Všechno mi to znepříjemňuje život. Vymanila jsem se z objetí a otřela si slzy do rukávu. 

,,Děkuji, že jsem se ti mohla svěřit." řekla jsem hezky. Neměla bych na to myslet, měla bych to hodit za hlavu a žít v klidu dál. Bez zábran. Pokusím se o to, ale nic nemůžu slíbit. Zvedla jsem se a ještě jednou poděkovala. Už s menším úsměvem. Vrátila jsem se do vnitř. Vyzula jsem si boty a dala jsem je před botník. Šla jsem nahoru do Štěpánova pokoje. Ani jsem neklepala. Vešla jsem a viděla jsem ho, jak leží na posteli a kouká do stropu. Začala jsem dělat pomalé krůčky k němu. 

,,Už tu na tebe čekám." posadil se a koukal mi do očí. Vypadal zamyšleně, jako by ho něco trápilo.

,,Děje se něco?" 

,,Jen přemýšlím, proč jsi jen tak změnila názor." teď se mě na to budou všichni ptát, ale Štěpánovi jsem odpověď slíbila. Přistoupila jsem k němu úplně a sedla si vedle něj. Chytla jsem ho za ruku.

,,Víš, měla jsem vizi." 

,,Vizi? Jakou?" 

,,Moji smrt..." pohlédla jsem směrem dolů. ,,Měla jsem umřít při letu do Ameriky, proto jsem si to rozmyslela. Nemám v plánu vás už opouštět. Tu vizi beru, jako znamení, že tu mám s vámi zůstat." znovu jsem se na něj podívala. Z jeho tváře zářilo štěstí. Byl rád, že jsem to řekla. 

,,Jsem rád, že tu zůstaneš. Miluji tě." na tváři se mi objevil úsměv. Ta dvě slova už mi dlouho neřekl. Ta slova byla hudbou pro moje uši. Jako by se mé srdce kouzlem rozehřálo, už nebylo pouhý led, ale bilo pro něj. Bilo pro něj z lásky. Milovala jsem ho, jako nikoho předtím. Byl pro mě jediný. 

,,Taky tě miluji." podívala jsem se mu hluboce do očí. Prohlížela jsem si je, byli hrozně nádherné. Měly to své kouzlo. Také mi koukal do očí. Pomalu jsme se rty přibližovali až chyběl jen malý kousek. Rty se střetly. Políbila jsem ho. Ten polibek mi chyběl, proto jsem si ho vychutnávala. Pomalu mi položil jednu ruku na stehno a druhou mě pohladil po tváři. Prohrábla jsem mu vlasy, které jsem si omotávala kolem prstů. Přála jsem si, aby to trvalo věčně, ale tyto chvíle takové nejsou. Musí někdy skončit. Každou chvílí jsem si uvědomovala, jak je pro mě cenný a jak moc ho miluji. Přestali jsme se líbat, protože někdo klepal.

,,Dále" řekl Štěpán. Dveře se otevřeli a do místnosti vešel Pawel. 

,,Nechcete si někam vyrazit. Třeba do baru? Oslavíme Kenssininy narozeniny." málem bych z toho stresu zapomněla, že mi je osmnáct. Zvedla jsem se a radostně jsem řekla.

,,Tak jó!" chtěla jsem jít do baru. Hlavně s klukama. Nikdy jsem s nimi nepila, takže bych to chtěla zkusit. 

,,Dobře." odsouhlasil to i Štěpán, ale tak radostně, jako já. 

,,Tak vám dáme s Radkem patnáct minut na to, aby jste se připravili. Budeme čekat v obýváku." jen jsme se Štěpou přikývli. Pája odešel a já jsem šla k mému kufru, který mi sem dal Štěpán. Vytáhla jsem hezké černé tričko s 3D vlkem a tmavé tříčtvrťáky. Rychle jsem to na sebe hodila. Podívala jsem se na Štěpána, která byl už dávno převlečený. Vypadal, řeknu to jedním slovem. Sexy! Měl hezké džíny, tu černou mikinu, která ho dělá atraktivnějším. Vlasy měl rozházené do všech stran. Prostě sexouš. Jen tak stál uprostřed místnosti a sledoval mě tím svým milým pohledem.

,,Tak jdeme za nimi?" otázala jsem se. Přistoupil ke mě blíž. Mírně se mi poklonil, vzal mou ruku, kterou políbil. Zachichotala jsem se.

,,Ano jdeme má slečno." věnoval mi úsměv. Vzal mě kolem pasu, šli jsme za klukama dolů. Vešli jsme do obývacího pokoje. Kluci byli rozvalení na gauči. Radek nás zpozoroval a zpustil.

,,No to je dost! Myslím, že Pawel říkal patnáct minut a né třicet." usmíval se. Pawel se na nás otočil a hned se zvedl. Přišel k nám blíž, pohlédl na mě.

,,Moc ti to sluší kenss. Jdeme?"

,,Díky. Jasně, že jdeme." taky jsem měla úsměv na tváři. Chytla jsem Štěpána za ruku a vedla jsem ho ke dveřím. Všichni jsme skočili do bot, vyšli jsme ven. Naštěstí už nepršelo, takže jsme mohli jít pěšky......

Ahojky, další kapitolka. Doufám, že se bude také líbit. Omluvte prosím moje chyby u některých kapitol, nekde tak vynechávám detaily, ale to se stane. Děkuji za dobré ohlasy.