Další stránka I.

Další změna. #27

Seděla jsem a čekala až se vrátí Štěpán s Radkem. Odjeli společně něco zařídit. Doufali, že se nic nestane, ale stalo. Psal mi, že přijedou do deseti minut, ale už jich uteklo tolik, že mi přišlo zbytečné je počítat.

Zamčené dveře, ticho v místnosti a rány, které se ozývaly ze spodního patra také utichly. Bála jsem se, že to zajde dál než jenom k holčičím fackám. Dokonce jsem si i naivně myslela, že Pawel holky nemlátí, ale každý ji aspoň jednou uhodil nebo uhodí.

Tik tak, tik tak. Slyšela jsem jen tikání hodin. Už byl klid. I v mojí hlavě. Jediné, co v ní běhalo ze strany na stranu byla jedna věc. Štěpán. Přání. Přeji si, aby už dorazil.

Větu jsem si řekla ještě několikrát tichým šepotem. To jediné jsem teď chtěla. Vzala jsem do ruky mobil a zapla foťák, abych se podívala na mou tvář. Byla rudá s velkým otiskem Pawlovo dlaně. Bolelo to a štípalo ještě teď. Nepříjemné.

Najednou se ozvaly vchodové dveře. Zvedla jsem se a podívala z okna, abych se ujistila, jestli to jsou opravdu oni. Radkovo auto bylo zaparkované na svém místě, takže už dorazili.

,,Kenss?" řekl moje jméno Štěpán, který stál za zamčenými dveřmi a bral za kliku. Přišla jsem ke dveřím. Nadechla jsem se a otočila klíčem. Hned, co se ozvalo cvaknutí se otevřely dveře.

Pohled na něj mě naplnil. Cítila jsem štěstí, bezpečí. Objala jsem ho a zabořila svoji tvář do jeho mikiny. Bylo to hodně rychlé objetí, protože mě vzal za ramena a podíval se mi do očí. Moje rudá tvář byla nepřehlédnutelná, tak svůj výraz změnil. Dvěma prsty mě chytl pod bradou a pootočil mou hlavu mírně doleva, aby si prohlédl velký otisk Pawlovo dlaně.

,,To musela být rána. Bolí to hodně? Jinak jsi v pořádku?" ptal se hned, co to viděl. Otočila jsem hlavu zpět na něj. Chytila jsem si tvář a odpověděla.

,,Už moc ne a nic jiného mi není." oznámila jsem mu úplně klidným hlasem.

,,Neboj, za chvilku se to změní."

,,Jak to myslíš?" byla jsem nejistá.

,,Dejme tomu, že se stěhuješ do jiné bytu."

,,Cože?!" odtrhla jsem se od něj. Změnila jsem pohled a tón, kterým jsem to "vykřikla" nebyl vůbec nadšený.

,,Klid, budu tam s tebou." rozbušilo se mi srdce, jako nikdy před tím. Budeme bydlet se Štěpánem sami. Někomu to může přijít brzo v osmnácti, ale já mám spíše pocit, že na to nejsem připravená.

Je to pro mě něco, jako když jsem se přestěhovala ke klukům. Taky jsem nebyla připravená, ale neměla jsem na výběr. Všechno mi jí to připomínalo. Teď se budu znovu stěhovat, ale kvůli Pawlovi.

Nikdy jsem nechtěla, aby mezi sebou měli takové bitevní pole. Někdy mám pocit, že je toho na mě moc. Všechno se to na mě valí až moc rychle. Kdybych měla všechno vyjmenovat, tak by mi to přišlo k vzteku.

,,Štěpáne, jak tě to napadlo? Proč se budeme stěhovat? Mě už ta hra nebaví. Je toho prostě moc!" udělala jsem krok vzad, otočila jsem se a chytla za čelo.

,,Slibuji, že bude dobře. Nechci, aby ti ubližoval a já s tím nic udělat nemohl." přišel ke mě a objal mě zezadu.

Bude to naposledy. Budu mu věřit, že to bude v pohodě.

,,Tak dobře, ale je to naposled!" zdůraznila jsem poslední slovo. Otočila jsem se zase směrem k němu a dala mu pusu na tvář.

,,Miluju tě." pohladil mě po vlasech.

,,Já tebe t-" ozval se řev zespodu, který přerušil moji větu.

,,*TY TO NEVIDÍŠ!!! OD TÉ DOBY, CO TU JE VŠECHNO ZNIČILA! MUSÍME SE JÍ ZBAVIT RADKU. VYUŽÍVÁ NÁS, VŠECHNY!*" 

Štěpán se otočil směrem ke dveřím. Ve chvilce seběhl dolů, běžela jsem taky. Když jsem seběhla dolů, tak Štěpán křičel na Pawla.

,,Nikdo se nikoho zbavovat nevude!" stál přímo před ním. Stála jsem u schodů a hleděla, jak na sebe křičí.

,,Sakra kluci, dost!" snažila jsem se je slovy srovnat, ale neměla jsem nic říkat.

Pawel se na mě podíval a přiběhl ke mě. Držel mě opět pod krkem namáčklou na zdi. Byl to ten stejný pocit, jako ve škole. Dusila jsem se, nemohla jsem dýchat.

,,Měl jsem tě uškrtit hned na začátku!" když do řekl tuto větu, tak se na něj vrhl Štěpán.

Pawel mě silou hodil na zem a začal se zase prát se Štěpánem. Radek mě začal zvedat ze země. Posadil mě na schody. Nic neudělal, nevím proč.

Mezi tím, co jsem popadala dech, Štěpán rvačku prohrával. Pawel vzal dřevěnou stoličku, ulomil jí nohy. Jednu si vzal, skřípl ho ke zdi a hrozil mu.

,,Víš, kdo tě změnil, tak si pamatuj, že jsem silnější." držel mu kůl u hrudi. Nakonec kůl odhodil, někam odběhl.

Štěpán byl udivený. Určitě si myslel, že ho zabije, ale něco mu to nedovolilo. Otočil se na mě a Radka. Přišel ke mě, sedl si vedle mě, chytil za ruce a řekl.

,,Jsi v pořádku?"

,,Já jo, co ty?" měla jsem o něj strach. Sice jsem věděla, že se hojí, ale ten kůl mě vyděsil.

,,Jasně, že jsem. Myslel jsem, že mě na místě zabije." objala jsem ho. Držela jsem ho pevně a do ucha jsem mu pošeptala moje konečné rozhodnutí.

,,Přestěhujeme se. Rozhodla jsem se."

,,Dobře." nechtěla jsem tuto hru hrát pořád dokola a riskovat tím naše životy. Pawel je prostě nebezpečný. Už nejen pro mě, ale i pro Štěpána. Bojím se o nás, proto chci, co nejdříve zmizet. To je prostě konečná.

Ahoj, po nějaké době jsem se k tomu zase do hrabala. Už nepíšu, tak často, jako dříve. Doufám, že to nevadí. Děkuji❤😇😎👑🐶🐠💰💤⭐