Další stránka I.

Řešení na mé trápení. #22

Týden, už je to týden od smrti mé mámy. Snažím se s tím vyrovnat, ale je to těžké, když ztratíte někoho, tak blízkého. Byla pro mě vším. Světlem, oporou, radostí a startem pro každý den. Řekla mi, ať jsem silná, ale jak? Když si všechno vzala sebou.

Týden jsem nebyla ve škole. Upřímně, nemám žádnou sílu, ani neudržím slzy. Každou slzou si na ni vzpomenu.

Je to taky týden co se tu neukázal Štěpán. Bude to tím, co jsem mu řekla? Netuším. Za tento týden padlo dost otázek. A sny, které se mi po tom incidentu zdály byly hrozně zvláštní a točily se kolem mé matky.

Každým dnem, jen sedím na posteli s kolenama u brady a tiše trpím nad strátou. Už mi zbyl jen Štěpán a kluci. Matka mi umřela, otec nevim, kde běhá, ale nedá se brát, jako můj rodič. Potom mám nějaké příbuzné, ale ty jsou v Americe.

,,Počkat Amerika? Proč né?" pomyslela jsem si pro sebe. Možná by mi mohli pomoci. Ale co Štěpán? Ten to jistě pochopí a zvládne. Neukázal se tu za celou tu dobu, takže by to vědět nemusel.

Otřela jsem si poslední slzu co mi stékala po tváři a zvedla jsem se. Pomalu jsem šla do mámy ložnice. Ty dveře jsem taky neotevřela týdny... Zaváhala jsem, když jsem chytala kliku. Ale musím tam. Spevnila jsem stisk a otevřela dveře dokořán.

Pod očima se mi zatřpytila další várka slz, když jsem zahlédla její obrazy na zdech. Zhluboka jsem se nadechla.

,,To bude dobré!" Řekla jsem si zase pro sebe ve výdechu. Otřela jsem si slzy a mířila jsem k nočnímu stolku, na kterém ležel mámin zápisník. Popadla jsem ho a mířila ven z místnosti, která mi dělala takové bolesti. Vrátila jsem se zase do svého pokoje. Zavřela jsem se tam a listovala jsem zápisníkem. Hledala jsem telefonní čísla mých příbuzných v Americe. Popravdě jsem ani nevěděla, že si moje máma zapisovala úplně všechno. Byli tam všechny datumy, čísla a názvy různých míst, kam se vždy chtěla podívat. Bolelo mě to pomyšlení, že už nic takového nemůže prožít. 

V tu chvíli jsem si vzpomněla na tu záhadnou krabičku, kterou mi předala den před tím incidentem. Narozeniny mám až zítra, takže nemůžu porušit slib, který jsem jí dala.   

,,Otevřu to až na mé narozeniny." opakovala jsem si ještě několikrát, abych utišila nutkání to otevřít. Místo toho jsem nadále listovala zápisníkem. Poté jsem zarazila na stránku plnou čísel lidí z rodiny. "Babi Amerika. Děda Amerika. Teta Amerika. Strýc Amerika." Měla to tam vše nádherně popsané a u všech jmen měla telefonní čísla s bydlištěm. 

Vím, říkala jsem, že moje máma je z ČR, ale když se tam stěhovala, vzala celou rodinu s sebou. Všem se tam moc líbilo. Moje máma si našla tátu a měli mě, ale pak se hrozně pohádali. Tu jejich scénu mám zarytou v hlavě, už se jí nikdy nezbavím. Poté se sebrala a letěla i se mnou zpět do ČR, ale příbuzní tam zůstali.

Konečně jsem naťukala číslo správně. Nejdříve jsem volala Baby a Dědovi, ale oba byli nedostupní. Nevím proč, proto jsem vyzkoušela Strýčka, ale taky neúspěšně. Už mi jen zbývala Tetička. Vyzvánělo to jakou dobu, ale vyzvánělo oproti ostatním pokusům. Čekala jsem a po chvilce to píplo a ozval se mě milý hlas.

,,Prosim?" věděla, že je to telefonát z Česka, takže mluvila, tak jak mluvila.

,,Ahoj Teti, to jsem já Kenssie." řekla jsem sklesle do telefonu. 

,,Ahoj Kenssíku. Copak se děje zlatíčko?" zeptala se, když slyšela, jak kňučím.

,,Nevím, jestli to víš, ale asi před týdnem umřela moje máma. NEVÍM CO MÁM DĚLAT, SAMA TO NEZVLÁDÁM!!" začala jsem neskutečně plakat a trojčit dohromady. Jen jsem doufala, že mi přes ten pláč bylo, aspoň trochu rozumět.