„Nechceš si to rozmyslet?" Zeptá se mě táta a posadí se vedle mně na postel.
„Chci jet za ní. Nebo nechci...musím za ní jet." Povzdechnu si. Tak moc to teď bolí.
„Rozmysli se pořádně." Povzdechne si táta.
„Jsem se špatně zamiloval." Povzdechnu.
„Pravá láska vždycky bolí." Řekne táta a já se na něj nechápavě podívám. Práva láska?
„Hele já musím, bude vystupovat jenom Tinus." Usměje se táta a zmizí z mého pokoje.
„Macu?" Nakoukne do mého pokoje hlava mého dvojčete. Kývnu hlavou na pokyn, že může jít dál.
„To se stalo? Pořád si ztěžuješ, jak to mezi sebou máme špatný, ale když mi to neřekneš, nemůžu ti pomoct."
„Já...zamiloval jsem se do ní. Fakt moc, ale je tady spoustu záporů a špatných věcí..."
„Jaké třeba?" Zeptá se zase Tinus.
„Zachvíli ti začíná koncert. Máš půl hodinu." Zaklepu si na své hodinky, které většinou nenosím.
„Na tohle budu mít čas vždycky."
„Tak fajn...nebaví mě zpívat, já...dřív jsem to miloval, to víš, ale teď je to jiný...není to koníček je to něco co musíš, ikdyž nemáš náladu." Povzdechnu si. „Stejně se všem líbí víc tvůj hlas." Tinuse mají všechny fanynky radši...skoro...ale je jich víc.
„Hele." Chytne mě za obličej. „Já klidně všechny svoje "fanynky" dám tobě...dívku svých snů jsem už našel. Nepotřebuju fanynky, když mám jí." Řekne svůj srdcervoucí proslov a zářivě se usměje. Zamilovaný blázen, jak tomu ráda říká babička...
„To je od tebe milé, Ema má štěstí, že má takového kluka." Usměju se na něj.
„Ty tu svojí princeznu máš taky. Jenom o tom neví." Usměje se zase Tinus na mně.
„Haha." Ironicky se zasměju. Martinus se omluví s tím, že zachvíli začíná koncert a musí jít. Nerad ho v něčem nechávám samotného, ale...je to dvojče.
Přejdu ke skříni, ze které vytáhnu svojí mikinu a nějaké bílé džíny a přejdu do tátového pokoje.
„Tati? Budu vystupovat..." Řeknu. Táta se usměje a poplácá mě po zádech a společně jdeme za Tinusem.
„Ty fakt vystupuješ?" Zadívá se na mě Tini nechápavě.
„Nechci tě v tom nechat samotného, brácha." Usměju se. Tinus mě obejme a pak vyběhneme na podium. Fanynky začnou skákat a řvát. Rozbolí mě uši, ale stejně se usmívám a mávám jim.
Luci
„Tak fajn teď na kluky nebudeme myslet." Řekne Ema a otevře další balení zmrzliny.
„Ty kluka máš... ty na něj stejně budeš myslet." Rýpnu si. Ema se zamyslí.
„No jo...máš pravdu, ale ty na kluky teď myslet nemusíš." Pohne rameny a usměje se na mě.
„Jsem o rok starší." Připomenu jí.
„Neříkej, že nemám pravdu." Vítězně se Ema uchechtne.
„No jo." Protočím očima a vezmu si další lžičku jahodové zmrzliny.
„To budeme tlustý zase." Zasměje se Ema a já přikývnu.
„Emo...jak se zbavit zamilovanosti?" Zeptám se jí. Ona je takový profík ohledně lásky a tak, takže mi vždycky radí.
„Já nevím. Tohle jsem nikdy neřešila...každý se někdy odláskuje...většinou."
„Oh..." Posmutním.
„To bude dobrý. Už půjdeme spát?" Zeptá se Ema. „Zítra musíme vstávat docela brzy....přece jenom jedeš se mnou do tý zoo..."
„Do jaký zoo?" Nechápavě nakloním hlavu na stranu.
„Přece do Pražský zoo..." Protočí očima Ema.
„A co tam?"
„Má tam oslavu Olívie, přece." Přimhouří oči a podívá se na mně. „Tys zapomněla?!"
„Možná." Uchechtnu se. „Zítra ještě někam skočíme."
„Takže budeme muset vstávat ještě dříve." Zasměje se Ema.
„A co když si chci odpočinout?"
„Prosím, nechci tam jet sama....a ty jako moje nejlepší kamarádka, tam jet holt musíš." Usměje se na mě.
„Fajn...ale jestli tě zítra ráno pošlu někam s tím, že nechci vstávat, tak se nediv." Řeknu a zachumlám se do peřiny, kterou jsem přes sebe měla hozenou.
„Jak vtipné." Sykne Ema a také si lehne a přikryje se.
„Dobrou noc Emo."
„Dobrou noc, Luci."
„Někdy musíš stát za tím, u čeho jsi si jistá, že to má cenu...ale ty za tím nestojíš, nestojíš za mnou...za naší láskou." Řekne Honza a uslzeným pohledem se mi podívá do očí.
„Protože vím, že to nemá cenu...je konec...nemá to cenu....nemá." Povzdechnu si.
„Ale má! Můžeme to zkusit znovu, lépe."
„Můžeme...s někým jiným. Já a ty se k sobě ani trochu nehodíme." Syknu a propaluji ho pohledem.
„Dříve si říkala něco jiného."
„Dřív...jsem byla zamilovaná do někoho, kdo nevěděl, jak moc, ale pochopil to....pochopil to moc pozdě." Hlas se mi zadrhává.
„Promiň mi to."
„Já...nemůžu..." Slzy se spustí a já se zhroutím na zem.
„Jsi v pořádku?"
„Nejsem...nikdy nebudu a můžeš za to jenom a jenom ty!!!" Teď jsem už křičela. Pořád jsem seděla na zemi, ale mé oči propalujíc pohledem člověka přede mnou nechtěli ustoupit.
„Klid."
„Nebudu v klidu, jenom kvůli tomu, že to chceš!!!" Vykřiknu. Slzy pořád stékají po mých tvářích a neberou konce.
„Promiň...." Šeptne.
„Neprominu." Štěknu přes zaťaté zuby.
„Byl jsem debil a vím to...ale..."
„Žádný ale...sbohem." Vzklyknu a vstanu. Naposledy se mu podívám do očí a v jeho spatřím opravdový smutek. „Mrzí mě to." Šeptnu. Pohledem sjedu k jeho rtům. Ty jsem dříve tak milovala...
„Mě taky, mě taky." Šeptne a já odejdu domů.
Prásknu dveřmi a hned si lehnu na postel.
„Už nikdy nechci být zamilovaná..." Zahuhňám do polštáře. Polštář zachvíli nasákne slzami...otočím se na záda a koukám do stropu. Už nikdy víc...
