„Nehodlám to řešit." Zasměje se Martinus. Jsou tři hodiny ráno a my sedíme u stolu a pijeme kolu. Jenom kolu. Marcus ještě nepřišel, takže se nemusíme bát, že někoho vzbudíme.
„Ale já jo." Usměju se. „Tak fajn. Už na to kašleme. Co nového ve škole?" Zeptám se.
„Fakt se musíš ptát zrovna na tohle? No...Marcus je furt "cool" a "populární", ale já už nejsem. Je to divný viď? Jsme dvojčata a mě všichni řeší a s ním se všichni baví. Svět je holt nespravedlivý." Zakroutí hlavou.
„A co fotbal?"
„Docela to ujde. Hraju klasicky pořád za školní tým, ale Marcus s tím sekl."
„Proč? Já myslela, že fotbal hraje rád."
„Já taky, ale teď prý letí éra hraní basketbalu." Dá oči vsloup.
„Éra hraní basketbalu? Co to je za kravinu?" Zakroutím posměšně hlavou.
„Sám nevím." Pokrčí rameny. „Ale chybí ty starý vzpomínky. Vzpomínáš jsi, jak jste s Emou našli Emmu? Nebo, jak jsi omdlela? Nebo to, jak jsme byli v nemocnici a já se dal s Emou dohromady? Ty vzpomínky. Sakra, ty vzpomínky." Falešně se usměje. „Chybí mi to."
„Mně taky, je jich spoustu...ale některé mě ničí."
„Jsem na tom stejně."
„Už jsem doma." Řekne Marcus a sedne si vedle nás. Měl škrábanec na ruce, který předtím neměl.
„Co se ti stalo?" Zeptám se a ukážu na jeho ruku. „A kdes vůbec byl?!"
Marcus
Ehm kruci... Co jí teď mám říct? Nemůžu jí to říct...fakt nemůžu. Hej! Marcusi číslo dva, co mám dělat? Zeptám se marně svého druhého já. Ne nemyslím Tinuse, myslím své hlavy, ve které zřejmě nic nemám, protože se mi odpověď nedonesla.
„No...já jsem se byl projít a z ničeho nic...jsem narazil do stromu a skřábl jsem se." Takový blbosti bych snad nevěřil ani já, ale vypadá to, že tomu Luci věří a proto se nachvíli uklidním. Ale ne všechno trvá navěky.
„O strom? Co to je za blbost?" Namítne Martinus.
„No...to nebylo o strom, ale o ostružiník, víš." Řeknu a ukážu škrábanec.
„Ostružiník? V parku? Není to nebezpečné?" Zakroutí hlavou Luci. No...
„Vždyť tam jsou děti." Založí si Martinus ruce na hrudi.
„Já vím. Ale byl tam, docela nízký." Pokrčím rameny.
„Proto máš ten škrábanec tak vysoko?!"
„No byl vysoký, docela."
„Víš, že si protiřečíš?"
„Ne, já si neprotiřečím. Já si jdu lehnout, jo?"
Martinus
Čtyři slova. Co to doprdele bylo? Nízký ostružiník a skřábne ho do ruky? A pak, že byl zničeno nic vysoký? S Marcusem něco musí být. Něco, co mně ani Luci nechce říct.
Luci začne vyzvánět telefon. Hodí po mně omluvný pohled a odejde z kuchyně do svého pokoje.
Neznámé číslo : Dlouho jsme si nepsali. :)
Neznámé číslo : Škoda, že nevíš pravdu o tvém bratříčkovi, ale až bude čas, dozvíš se to.
Luci
„Ahoj, zlato." Pozdravím Honzu do telefonu.
„Ahoj miláčku. Já nechci nějak otravovat nebo tak, ale za něco se ti chci omluvit..." Odmlčí se. „Nebudu říkat za co, ale brzy se to dozvíš. Je toho hrozně moc. Miluju tě." A pak to típne. Z jeho slov je mi trošku smutně.
Co když tě podvedl? Řve mé sebevědomí. Zakroutím nad tím hlavou.
„Hele Luci? Je vše v pořádku nebo tady jentak stojíš a díváš je do blba?" Přijde do pokoje Martinus a já se na něj otočím.
„Teď se koukám na blba." Sladce se usměju. Martinus roztáhne svojí pusu do širokého úsměvu.
„Jako vždycky vtipná." Zasměje se.
„Samozřejmě, nechceš spát tady se mnou? Jako myslím spát se mnou ve stejné místnosti." Zasměju se.
„Nevím klidně." Řekne a lehne si na zem.
„Na zemi ne." Protočím očima. To by ode mě bylo hnusné. „Mám velkou postel." Připomenu mu.
„To bude divný." Namítne. „Ale mně to vadit nebude, samozřejmě." Usměje se.
„Jasně, dojdi si pro něco na spaní." Řeknu mu. Martinus se uchechtne.
„Já spím jenom ve spodním prádle." Pokrčí rameny.
„Aha." Řekne a jdu do mého šatníku. Vezmu si dlouhé tričko a teplákové kraťasy. „Tamtadadá." Vejdu do pokoje a pusa mi spadne na zem. Rychle zamžikám a odtrhnu pohled od Martinuse jen v boxerkách.
Martinus sedí na posteli, jak už ve zmíněných boxerkách a dívá se do telefonu. Jak jinak, že jo.
„Hele...s Marcusem něco je. Mám strach, že to je něco vážného." Řekne Martinus a já pohled upřu na strop.
„Taky si myslím, chová se hrozně divně. Možná je zamilovaný." Zamyslím se. Když je někdo zamilovaný, většinou se nemůže ovládat. Je to něco jako závislost na droze, jménem láska.
„To je možný. Nebo už s někým chodí." Řekne Martinus. Otočím se směrem k němu a zjistím, že mě se zaujmutím pozoruje. Oba se usmějeme.
„To já si nemyslím." Namítnu. „Vyznal mi city, to by nedělal, kdyby někoho měl, no ne?"
„To je fakt. Hele já už na to seru a jdu spát. Dobrou noc Luci."
„Dobrou noc Martinusi." Zašeptám. Zhasnu lampičku a přesně v tu chvíli, kdy se v pokoji zatmí a je jenom ticho začnou vyzvánět naše telefony.
S nechutí se Martinus natáhne pro ten svůj a já udělám to samé.
„Ano?"
Martinus
„Co potřebujete?!" Syknu do telefonu.
„Chci ti jenom popřát dobrou noc." Zasměje se chladným smíchem.
„Nech mě být. Jseš trapná, jestli si myslíš, že nás zničíš." Syknu.
Luci
„Chceš si hrát? Protože já docela ano. Něco ti povím. Marcus není takový, jaký si myslíš. A Honza taky ne. Jsi moc důvěřivá, zlato."
