„Dobrý den, mohla byste prosím Emě vzkázat, jestli by nebyla tak hodná a odepsala mi na Facebooku? Ráda bych s ní o něčem mluvila." Řeknu do telefonu. Emy mamka se se mnou rozloučí a hovor ukončí.
„K sakru." Zakleju a posadím se na gauč. Oba kluci sedí naproti mně a zděšeně mě sledují.
„Je všechno v pohodě?"
„Samozřejmě...jenom je moje nejlepší kamarádka v nemocnici." Syknu. Marcus zvedne ruce nad hlavu, jako by se vzdával. Do hlavy se mi dostane nápad na pomstu. Na pomstu neznámému číslu. Pro sebe se zákeřně usměju.
„Co se tak culíš?" Zasměje se Martinus.
„Nic, nic." Řeknu a z obýváku přejdu do svého pokoje. Kluci za mnou naštěstí nejdou. Telefon, který držím v ruce začne divoce vyzvánět a tak hovor zvednu.
„Chceš si hrát? Ty?" Zaskuhrá někdo do telefonu. Neznámé číslo? Rychle se podívám, jaký to je kontakt. Neznámé číslo....
„Stejně zvítězím já, jako vždy." Prsknu.
„To si vážně myslíš? Jsi tak roztomilá, když o něčem sníš." Sakra! Ten hlas...moment, holčičí hlas?
„Kdo jsi?" Zašeptám.
„Ten, do koho bys to nikdy neřekla, Luci." Ukončeno. Ona to típla!!
„Tyvole." Chytnu se za hlavu a posadím se na sedačku, která je pod oknem. Teď jsem zjistila, že je to neznámé číslo holka...blbá holka.
„Čau." Vklouzne do pokoje Marcus a zavře za sebou dveře.
„Potřebuješ něco?" Otočím se na něj a on zakroutí hlavou.
„Chci se jen omluvit."
„Za co? Vždyť jsi nic neudělal..." Ze sedačky se zvednu a teď, když stojím naproti němu, se cítím, tak malá.
„Chci se ti omluvit, že jsem ti neříkal pravdu."
„Tys mi lhal? Kdy?!"
„Když jsem ti říkal, že jsem zamilovaný do někoho jiného..."
„Co?"
„Miluju tebe...už od prvního dne, kdy jsme se seznámili...já vím, že to bylo moc brzy, ale city neovlivníme a....ty moje pořád přetrvávají....nemůžu se jich zbavit...chci, ale nemůžu..." Teď se mu v očí objeví dva plamínky chtíče.
„Já tebe, ale ne....když jsme se potkali bylo to jiné, ani se ti nehodlám omlouvat, protože tys mi lhal...a já myslela, že jsme přátelé. A přátelé nikdy nelžou." Zasmutním. „Proč jsi mi to neřekl dříve?!"
„Měl jsem strach. Bál jsem se, že mě pošleš do háje." S omluvným pohledem zakroutí hlavou. „Jinak jdu teď ven, abys o mě neměla strach." Štěkne.
Neznámé číslo : Vypadá to tak legračně...tvoje nejlepší - Jo promiň - bývalá nejlepší kamarádka je v nemocnici, její bývalý kluk o tebe má zájem a taky, ten koho si dříve milovala s tebou něco chce mít...a taky to, jak ty miluješ Honzu a on tebe ne...víš jak to vím? Kdyby tě měl vážně rád, tak by teď byl u tebe a uklidňoval tě...
Já : To si děláš prdel...
Neznámé číslo (pohled)
Musím se chytat za břicho, protože to, co předvádí, je tak vtipné. Nechápu, co si o sobě kruci myslí. Na jednu stranu jsem ráda, že mi někdo se vším tímhle pomáhá, to díky němu je Ema v nemocnici...to on je ve skutečnosti rozhádal. Jo vlastně doteď udělal všechno on, ale moje chvíle ještě přijde. Přijde v tu nejméně očekávanou dobu, která nastane velmi brzy...
Sice tohle nebylo plánované, ale jak se později ukázalo, je to zamotanější a zamotanější.
„Hej, proč si s ní kurva mluvila." On sykne a založí si ruce na hrudi. Pokrčím rameny. Vždycky se hrozně bál, že když na to přijdou, nedostane se na vysokou, o které mluví v jednou kuse.
„Protože si furt myslela, že to jsi ty. Teda jako trochu pravdu měla, ale jde o to, že jsem jí trochu chtěla popostrčit, aby se zase ve všem ztratila." Záludně se usměju.
„Ale....jestli se kvůli tomu nedostanu na vysokou." Chytne mě pod krkem. „Tak si dávej pozor na svůj ubohý život."
„Ubohý život? A co ty? Tvůj život není ubohý? To jako fakt? Vždyť jí ubližuješ taky. Chtěl si jí získat zpět, já to chápu, ale ublížil jsi jí taky!"
„Já k tomu, ale mám důvod..." Zašeptá. Z jeho šedých očí se pomalu stávají černé. Jeho pohled mě mrazí i po zádech.
„Já taky. Můj důvod je vážnější..." Syknu. Jenom zakroutí hlavou a odejde z našeho sklepa. Srab...
Luci
Marcus-ten kluk, který se mi líbil hrozně dlouho, byla jsem do něj blázen, který potřebuje jeho lásku- mi jí vyznal?! Proč až teď? Vždy jsem o tomhle snila a ono se to vážně stalo. Až teď, ale stalo. Je tady jeden menší problém...žádný Marcus a Martinus! Tenhle slib jsem si slíbila, potom co jsem si uvědomila, že Marcuse nemiluji. Nevím, přestávala jsem je i poslouchat a všechno...a až teď mi vyzná lásku. Tak to je skvělý, fakt...a ještě k tomu to blbý neznámý číslo? To se nade mnou snad spikl celý svět nebo co?!
„Luci? Já jenom jestli tady máme zůstávat, když jsi furt zavřená v pokoji." Vejde do mého pokoje Martinus. Střelím po něm nechápavý pohled. Vždyť tady nejsem tak dlouho...kouknu se směrem na hodiny. Půl jedenáctý? Vždyť už je venku tma a já si toho vůbec nevšimla. A divím se? Ne...teď mám problémů nad hlavu, takže nestíhám hlídat čas, ani to co řeknu...
„Já nevím, je toho moc." Usměju se.
„Já vím, je toho hrozně moc." V jeho očích se objeví jiskřičky.
„Ale zase nechci, abyste odjeli...nejste tady ani chvilku." Pokrčím rameny. Hrozně jsem se na ně těšila...
„Zase přijedeme, až se vše zlepší." Usměje se.
„To bude bůhví kdy."
„Věř tomu, že se všechno vyjasní. Jo jinak jsem se taky chtěl zeptat, jestli nevíš, kde je Marcus. Někam odešel ani se se mnou nerozloučil."
„Šel jenom ven, neměj o něj strach. Zachvíli tu bude."
„Chtěl jsem s ním probrat odjezd a tak."
„Jasně chápu....fakt odjedete?"
„Hele, sami máme problémů tady hodně, každý z nás si je vyřeší a pak sem zase přijedeme. Nebude to ta dlouho...jen si s Marcusem musíme něco se školou a další koncerty a je toho docela dost." Záludně se usměje. „Ještě jedna věc, ale o té jindy."
„Stejně mi jí neřekneš, takže se nebudu vyptávat." Zasměju se. Martinus přikývne.
„Hele, já už si půjdu zbalit, sice jedeme až zítra, ale nechci všechno honit na poslední chvíli. Kdyžtak mě zavolej."
„Do čeho jsem se to zase pustila?" Zeptám se po Martinusovém odchodu. Zakroutím hlavou a položím si jí do rukou. „A teď je to pěkně v prdeli."
