Passionate Love [CZ] ✔

•11• Podlaží č.103

Na začátek bych Vám neskutečně moc chtěla poděkovat za první tisíc přečtení! ❤💕 Je to úžasné a každý další tisíc na jakékoliv mém příběhu mi dělá neskutečnou radost 💜

Chtěla bych jen, aby jste věděli, že to všechno dělám jen proto, protože mě to baví a vždy přijdu na jiné myšlenky, a ty čísla? Nemožné! Nikdy jsem o tom nesnila a ono se to i přesto děje! 😍 Jste úžasní! Děkuji moc 💘💝

Podlaží číslo 103 však bylo zaheslované, no.. Nedalo se čemu divit. Justin rychle naťukal nějaké čtyř číslé heslo a přístroj jen pípl.

Dveře výtahu se za námi zavřely a okolo nás panovalo zvláštní ticho.

''Justine?'' Promluvila jsem první a on na mne pohlédl s nejistým výrazem ve tváři.

Zarazila jsem se, když jsem zjistila, že jeho kouzelný úsměv byl najednou ty tam.

''Jak to, že máš přístup do toho patra? Vždyť je to pro VIP, ne?'' Zajímala jsem se po chvíli.

''Noo...'' Začal a nevěděl jak dál. Podrbal se na zátylku a poté tou rukou zaplul do svých vlasů.

''Tak trochu je to všechno moje.'' Zašklebil se a já vykulila oči.

''Počkej.. Vždyť-.'' Řekla jsem a pak se zamyslela. Myšlenkami jsem se vrátila opět na hory, do chvíle, kdy jsem seděla s Pattie, Stellou a mou mamkou v obýváku s čajem v rukou a poslouchala významné Pattiino povídání o tom, jak je hrdá na svého nejstaršího syna -Justina-, že se stal tak úspěšným podnikatelem. No jasně...

''Páni..'' Vydechla jsem po chvíli zírání do zdi výtahu a on se jen šklebil.

''Chceš říct, že-.'' Nedořekla jsem to, protože mi skočil do řeči.

''Že jsem ředitel? Jo, tak trochu.'' Pronesl naprosto klidným tónem.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale on mě utišil.

''Ššš.. Už žádné otázky.. Chtěl jsem ti něco ukázat.'' Řekl tiše s prstem na mých ústech.

''Dobře.'' Pronesla jsem nakonec s myknutím ramen.

Jakoby to měl snad načasované. Jakmile jsem se totiž otočila ke dveřím, výtah zastavil, pípl a dveře se pomalu otevřely.

Vyjukaně jsem pohlédla na Justina a ten se jenom zaculil. Vypadal tak roztomile!

Vzal mě kolem boků, chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jeho ruku sundat.. Tady ji ale nikdo neuvidí ani nevyfotí a možná mi to ani moc nevadí... Takže ne.

Vyšli jsme společně z výtahu a ten se hned zavřel. Šli jsme dále, až nakonec střechy a já jsem úžasem zalapala po dechu.

No páni!

Ten výhled.. Byl naprosto dech beroucí! Byla to taková výška, že se mi z toho lehce zamotala hlava, jakmile jsem se podívala dolů do ulic.

Lidé byli sotva vidět a auta byla takhle prťavá! Aniž bych o tom věděla, na tváři se mi rozprostřel široký úsměv.

Porozovala jsem ruch všude kolem, zaposlouchala se do té zajímavé melodie centra New Yorku a nasála mnohem kvalitnější vzduch, než byl tam dole.