Passionate Love [CZ] ✔

•47• Den s dětmi

Předem bych se chtěla omluvit, že jsem kapitolu nestihla publikovat v čas, ale už ji tu máme, tak snad se bude líbit 😊💕

''Co tu sakra děláš?'' ozve se mi za zády nepříjemně a já se ani nechci otočit.

''J-já.. Omlouvám se.'' začnu rozrušeně, protože jsem se snažila co nejdříve vzpamatovat a zahnat brek, který mě tlačil v krku v podobě nepříjemného knedlíku.

Otočila jsem se zpět na zamračeného Justina, jehož pohled zjemněl, jakmile zahlédl mé slzy v očích.

''Hledala jsem jen Hailey. J-jedu s dětmi na výlet, t-tak mě napadlo jestli by nechtěla jet s námi.'' pokračuji dále. Zvednu zpět vázu na své místo, zatímco polikám slzy ochucené mými city k němu.

''Jistě, pojedu ráda.'' ozve se odněkud její hlas a všichni se za ním otočíme.

Až teď si všimnu, že za Justinem, který stojí přímo přede mnou, stojí ve dveřích od vedlejší místnosti Jeremy a u dveří vedle, které jsou teď otevřené dokořán, stojí Hailey. 

"Dobře, tak já půjdu. Tak za půl hodiny u auta." pípnu a chci odsud co nejrychleji zmizet. 

Ovšem Justin to jen tak nenechá a přijde za mnou až do mého pokoje. Nezapomene za sebou zavřít dveře, což mě překvapí.

"Já myslel, že tvým autem odjely holky do města." začne a já se v podvědomí plánu do čela. Ajo.

"Uhm.. To nevadí, půjčím si auto rodičů." myknu rameny a chci od něj odejít, ovšem jsem opět zastavena.

"A nechceš abych jel s vámi?" nabídne se.

Vidím v jeho očích prosbu. Znovu. Znovu chce zachránit. Já to ale udělala naschvál. Vždyť nemůže stále utíkat před problémy. Jen ať se jim postaví čelem jako dospělý muž a né jako děcko.

"A víš, že ani ne? Jen si tu vyřiď své problémy. Děti a ani Hailey nemají za potřebí něco takového poslouchat. Justine.. Měl by ses konečně vzpamatovat a chovat se jako chlap, ne jako děcko." pronesu vážně a v jeho očích se objeví překvapení.

Zničehonic znervózní a podrbe se na zátylku. Ví moc dobře, že mám pravdu. Ovšem neví, co mi na to má odpovědět.

"Tak si vem aspoň moje auto." poznamená nakonec a vytáhne klíče od jeho auta z kapsy.

"Dobrá.. Tak, děkuju." přiznávám, že jeho auto je opravdu dělané pro převoz malých dětí i bez toho, aniž by musely mít autosedačky.

Převezmu si od něj klíčky a poděkuji mu. Opět se mi zahledí do očí a já mu jeho pohled opětuji.

Než si stačím všimnout, že se naše obličeje k sobě pomalu přibližují, je pozdě. Znovu ho líbám, i když bych neměla.

Ovšem příjemný pocit, který projel mým tělem jako elektrický proud mě nutí udržet si jeho tělo u sebe co nejblíže.

"To já ti děkuju." řekne tiše, když jeho rty opustí ty moje a protentokrát spojí naše čela.

Zavřu oči a pomalu se snažím utlumit mé rychlé dýchání, které nezpůsobil nikdo jiný, než on.

"Budu se muset připravit." poznamenám nakonec a on si povzdechne.

"Dobře. I já bych měl jít, aby si Hailey nemyslela něco zlé.. Navíc, musím si ještě něco vyřídit s tátou." zareaguje ihned a podrbe se nervozně na zátylku. 

Pouze přikývnu a sleduji, jak nakonec plácne rukama před sebou a opustí můj pokoj. Chvíli počkám a až poté otevřu svůj šatník a něco málo si z něho na přestrojení vytáhnu.