Passionate Love [CZ] ✔

•38• Silvestrovské Emoce

Hudba utichne a lidi kolem tleskají. Já však nevnímám nic jiného, než jeho přítomnost a ruku na svých zádech, která mě nutí se rozejít k druhému východu.

"Justine kam mě to táhneš?" Syknu, jakmile projdeme dveřmi někam do neznáma.

"Barbaro, řekni mi proč." Ignoruje moji otázku a táhne mě dále.

"Proč co?" Nechápu a zastavím se.

"Pojď." Přikáže mi. Vezme mě za ruku a chce mě vést dál. Já se ale nenechám.

"Justine, okamžitě mi řekni co se děje, nebo s Tebou nikam nejdu." Dupnu si.

Justin pouze protočí očima.

"Jak myslíš." Pronese jednoduše a než se namanu, jsem přehozena přes jeho rameno.

"Cc.. J-jak si to dovoluješ! Okamžitě mě pusť! Justine, sakra práce! Nejsem Fiona, aby jsi mě nosil na ramenou!" Křičím na něj.

On mou maličkost ale ignoruje a jde si dál. Najednou se objevíme před dveřmi, které otevře jedním bouchnutím.

Až tentokrát zastaví a postaví mě opět zpět na zem.

"Tohle si vyprušuji, aby jsi mě tady takhle-. " Než stihnu cokoliv dalšího říct, ucítím na svých rtech ty jeho.

Samou rozkoší přivřu oči a přitáhnu si ho k sobě více oběma rukama. Na chvíli mi mozek zcela vypne a já nemyslím vůbec na nic.

Ani na následky. Po chvíli sladkého líbání se mi ale mozek opět rozjede na všechny obrátky a mě dojde, že kvůli těmto rtům, tomuto chování, kvůli takovéto povaze a vlastně celkově kvůli tomuto člověku, jsem byla dlouhou dobu nešťastná.

Ihned se od něj odtáhnu a odstrčím jeho tělo od sebe na metrovou vzdálenost.

"Tak poslyš. Nechápu, o co ti jde. Každopádně pokud máš zájem o něco víc, než jen tento kraťoučký zkrat, tak máš smůlu. Já už se nachytat nenechám. Nenechám ze sebe dělat nadále husu."

"Barbaro, takhle to není!" Vyjekne a snaží se ke mě přiblížit. Já však ustoupím.

"Nepřibližuj se, už ani krok!" Vyjeknu a on se zastaví.

"Barbaro přestaň dělat scény.." Zamrmlá a protočí nade mnou očima.

"Já, že dělám scény? Justine já kvůli tobě byla jakou dobu nešťastná! Měla jsem tak špatnou náladu jako nikdy. Probrečela jsem několik nocí a nejradši bych ti tak akorát jednu vlepila-." Začnu, on mi však skočí do řeči.

"Tak šup. Udělej to." Zahřmí a o krok se přiblíží.

"Čekám na to." Přizná najednou.

"Celou tu dobu, co jsi ode mě odešla, čekám na den, kdy tvé auto někde v mé blízkosti zastaví. Vylezeš z něj ty, krásná jako vždycky a jednu mi okamžitě a bez váhání vlepíš." Mluví dále a pomalu se dostává ke mě.

"Takže.. Tady jsem. Připraven na výprask, který mi patří." Stojí přede mnou a natahuje ke mě svou tvář.

Mé nutkání je neskutečně silné, dokonce se už i napřáhnu a poté ruka silou letí.. Avšak na to, abych ho praštila jsem až moc velký posera.

Ruka mi spadne podél těla a na tváři se mi objeví naštvaný výraz. Nedokáži to..

"Notak Barbaro, udělej to." Pronese a stojí ode mě jen pár centimetrů.

"Nebudu tě mlátit.. Jen ať tě to užívá zevnitř stejně jako mě." Pronesu po chvíli.

Nakonec mu nevěnuji žádný pohled a rychle odejdu. Ignoruji jeho volání a jakmile za sebou zaznamená pohyb, přidám.

Až venku zlehčím a co nejrychleji stop u taxi. Nadiktuji adresu a jen z okénka hledím na jeho smutnou tvář, jak hledí mým směrem.

Jakmile taxi zastaví v cíly, poděkuji a podám muži pár bankovek. Poté rychle vystoupím a přejdu v hlavnímu vchodu.

Cestu do patra mého bytu nijak nevnímám. Mám v hlavě zmatek a hlavně spousty otázek. Doslova si připadám, jako bych svou hlavu zrovna strčila do včelího úlu.

V zámku lupne, jakmile otočím klíčkem a dveře se otevřou. Vejdu do svého bytu, který zeje prázdnotou.

Zavřu za sebou dveře, skopnu boty a pomalu přejdu do prostorného obýváku propojeného s kuchyní a jídelnou v jednom.

Přejdu k hlavnímu oknu u skleněných dveří na prostorný balkon a po cestě si sundám škrabošku.

Povzdechnu si a objemu se rukama kolem těla, jakmile se zahledím do mrazivé tmy.

Najednou se na nebi objeví žlutá prskavka, která velkou rychlostí míří vzhůru a když to nejmíně čekám, praskne a místo obyčejné prskavky se objeví květina.

Než se naději, žlutou následují další a další barvy. Do očí mi vyhrknou slzy.

Ohňostroj. To znamená jediné..

"Šťastný nový rok, Barbaro." Zašeptám a se slzami v očích sjedu po rámu skleněných dveří hledíc vysoko nad sebe na nebe pokryté spousty barevnými ornamenty.

Zatímco spousta lidí v tom samém městě si naplno užívá silvestra, já tu sedím schoulená u okna a koukám s slzami v očích i na tvářích na to, jak se na nebi objevují každoroční světýlka, která oznamují první minuty nového roku.

Někde v obýváku zazní bzukot mého telefonu, oznamující novou příchozí zprávu, ale já ho úspěšně ignoruji a zamyšleně pozoruji nebe.

Trošku kratší kapitola, ale i tak je podle mě dobrá 😊
Snad se bude líbit! ❤️
S pozdravem
Vaše Sweeaty_