Passionate Love [CZ] ✔

•14• Nevyzpytatelný svět

Trvalo nějakou dobu, než Justinovi došlo, že volat mi, je beznadějné.

Jeho číslo jsem si dokonce i zablokovala, protože samu sebe moc dobře znám a vím, že ještě chvíli by se mi zkoušel dovolat a já bych ten hovor přijala.

Jenže.. Co bych vůbec od něj slyšela? Omluvu? Jeho výčitky svědomí? Nebo urážky? A proč mi to všechno vlastně tolik vadí?

Ať už mi chtěl říci cokoliv, tenkrát v parku měl prostor. A i přesto ho nevyužil. Šanci dostal, ale on ji zahodil.

A přesně z toho důvodu mi tak nějak přijde logické, mu už další šanci nedávat.

Celkem ironické je, že i když se mi snažil dovolat, chodil s Kendall Jenner.

Tu dívku? Nebo snad ženu? Budu říkat dívku, i když je dospělá. Tu dívku jsem znala jen od vidění, ale z nějakého důvodu mi přišla dost nepříjemná. A teď se mi sprotivila ještě víc. Proč? No tak to ani já sama nevím..

No nic, nechám to být a budu pokračovat dále. Justin je odteď součástí mé minulosti a já se vzad nikdy nedívám.

Jak už jsem říkala, utekla nějaká doba od mé srážky s Justinem brzy ráno v parku.

Tu dobu jsem celou strávila doma, protože jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky.

Dnes po té době jdu ale konečně do práce. Docela se mi po tom dost stýskalo.

Dnes ale zapluji zpátky do mých milovaných kolejí. Včera mi volala má manažerka a nabídla mi nabídku, která se neodmítá.

Takže hned potom, co vyjedu od mého bytu, zamířím mezi sedmou a osmou Avenue na 205. Západní část města a zastavím na 39.ulici. 

Na této adrese stojí sedmnácti patrová budova, ve které sídlí módní značka Calvin Klein, kam právě mířím na dnešní focení.

Ale ještě před tím, si prodloužíme cestu do nejbližšího Starbucksu pro ranní kafe.

Zrovna vycházím ze dveří Starbucksu, v jedné ruce kafe a v druhé telefon, do kterého píši SMSku pro Stellu -ráno jsem totiž zdrhla bez rozloučení-.

Už mi zbývá asi metr k autu, když do někoho omylem narazím. Nebo snad někdo do mě?  Nevím, kdo je ten dotyčný, ale slyším jak můj, tak i mužský hlas.

Vidím, jak se mu mé kafe vpíjí do bílé košile a cítím, jak mi vyskakuje mobil z ruky a padá na zem.

Nevím, co mám v té rychlosti dělat dříve, než si to však stihnu rozmyslet, sehnu se automaticky pro telefon na zemi a nějak nepostřehnu, že to samé napadlo i toho muže.

Výsledkem je další naše ublížení na zdraví, když se navzájem bouchneme do hlavy. 

S tichým zaklením si přiložím ruku na čelo a s napůl vylitým kafem a bez telefonu v druhé ruce, se opět postavím.

Nešťastně, ale zároveň omluvně se podívám na toho muže. Náhle potlačím otevření pusy dokořán, když zahlédnu jeho obličej.

Ano, já vím, že se nemají lidé -a hlavně chlapy- posuzovat podle vzhledu, ale ON?

Hnědé vlasy, jindy jistě ladně vyčesané nahoru, mu nyní spadají do obličeje. Husté, stejně tak barevné obočí mu lehce zakrývá už tak ladně přivřené tmavé oči s krátkými řasami.