Chtění [YAOI] |CZ/SK|

23.

Prudce jsem se otočil když jsem uslyšel sirény. Konečně, řekl jsem jsi v duchu. Karlos po mně přijel. Rozzářili se mi oči od pomyšlení na záchranu a na tváři mi hrál úšklebek.

Vtrhli dovnitř a začli ma od něj táhnout, byl jsem ale zamyšlenej nad tím, o čem mluvil Kristián. Byla tohle součást plánu? Tak nebo onak, jsem stihl vystřelit a oni mně pustili. Bylo to do Kristiána. Wups. Usmál jsem se a utíkal příč z budovy.

,,Kristiáne!" Vyděsilo mně na smrt když jsem slyšel výstřel, ale zděsení ze mně opadlo, když jsem v tváři tvář hleděl na Kristiána. ,,Kristiáne." Zašeptal jsem radostí a objal jej, syknul. ,,Hele, jsi v pořádku?" Pak jsem jsi uvědomil, že ta kulka letela do Kristiánovýho břicha. ,,Zavolejte někdo doktora!" Vykřiknul jsem a odnesl Kristiána na rucích, jak mi nařídili.

Viděl jsem světlo a tvary, taky obličeje, které se mi spájali a oddalovali, až najednou byla tma.

Doktor s ním něco dělal, dal mu obvaz a svítil mu baterkou do očí, když usoudil, že je v pořádku, tak mi nařídil ať jej vemu domů. Souhlasil jsem, ale opravdu jsem jej zebral ke mně, nemohl jsem se vrátit k jeho otcovy, který mněl slabost na g. péčko. Ještě by mu něco udělal, hlavně když je takhle slabí. Celou cestu jsem jej mněl v náručí. Když jsem ke mně došel, tak jsem jej položil na postel a následně odešel do té mé. Po chvílce jsem usnul.

Ležel jsem někde na posteli s obvázanym chrbtem a břichem. Když jsem se pokusil si sednout, tak mně to řádně zabolelo. Všude byla tma a z venší se chvílemi ozývali silné úděry hromů.

Vzbudil jsem se na hromy, silný déžď a hra blesků, která se odohrávala za mím oknem. Když udeřil ale nejsilnější, tak mnou myklo a vydal jsem se okno zavřít. Zavřel jsem jej, a byl jsem na odchodu spět do mí postele. Pak jsem si ale uvědomil, že slyším fučení se špajze. Bál jsem se toho pokaždy když jsem byl doma sám, nebo i s někým. Rozhodl jsem se okno otevřít a lehl jsem si, bylo mi jasný, že již nezaspím. Taký pěkný sen jsem měl s Voltronem, do hajzlu! Posraný blesky.