Chtění [YAOI] |CZ/SK|

19.

,,Nech ho bít!" Rozječel jsem se do mobilu, ale nenaskytla se mi odpověď. ,,Co s ním chceš dělat!?" O chvíli mobil letěl k zemi a z telefonu se ozývali rány.

,,Proč tohle děláš!? Skurvenej idiote!" Křičel a pěstmi bušil do hrudě Toma. Otočil se a šlahl mu silnou ránu. Odrazil se od stěny přímo na zem. Byl v bezvědomí. Aspoň nebude v tomhle tom zmatku, povzdychl jsem jsi. Pak jsem, ale spatřil krev vytíkajíci z jeho hlavy. To mně se stalo mnoho krát, ale Ted vypadal na tom špatně. ,,Tede! Co jsi mu to udělal..." Byl mi ukradnutý telefon, byla mi ukradená tahle situace, ale Tedovy jde o život. ,,Zavez ho do nemocnice! Prosím..."

,,Možná." Přemýšlel jsem. ,,Ale ještě mně nech se zakousnout. Nechal se, mně, de mu o toho Teda. Takže je teplej. Zakusl jsem se, vykousl a začal jej líbat, rukama jsem mu šel pod oblečení. ,,Ne, prosím... De mu o život... Pomoz mu... Prosím!" Mumlal mezi bozky.

,,Pak... Pak můžem." Neměl jsem na výběr, zemřel by.

,,Opravdu?" Nevěřil jsem. On něco mumlal a pak přikývnul, z očí mu stekla slza nejspíš ví co ho čeká, přikývnul a já jsem odešel z místnosti.

,,Počkej!" Zamkl. ,,Já myslel... Že něco za něco! Hele! Vrať se!" Sám mu neumím pomoct. ,,Tede..." Zašeptal jsem a stisl jej. ,,Prosím prober se..." Šeptal jsem, najednou v mím náručí zůstal ležet mŕtvej kluk. ,,Ne ne ne... Tohle se neděje, tohle se nemůže dít... Tome!" Křičel jsem, ale neodpověděl, rozbrečel jsem se a začal mu dávat první pomoc.

Křičel na mně, neodpovídal jsem, bylo mi jasný že je mrtev. Přišel jsem k té spomínané místnosti a otevřel jsem. Objal jsem jej za pás a letěl k stěně.

Nakonec se mi chození do školy vyplatilo, zachránil jsem mu život a on byl zase schopen dýchat, ale ještě nebyl vzhůru. Najednou na mně naběhl Tom a praštil mně o stěnu. Vytáhl mně za triko vzhůru a otočil si mně. Chytl mi obě ruce a začal sundávat oblečení.

,,Naštval jsi mně, naštval mně šéf a taky ten tvůj kocourek."

Řekl a někam mi odletělo triko, netrvalo dlouho, ale i kalhoty, najednou to taky boly trenirky. Silně přirazil, vybíjel si na mně svou zlost. Počkat, kocourek?

Líbal jsem jej na krčku a on se podemnou bránil tím, že řekl "něco za něco" i tak jsem přirazil a postupně jsem to dělal silněji a silněji, přestal jsem když začal brečet a litovat se. Nejvíc mně dostalo když začal litovat toho že se narodil.