Chtění [YAOI] |CZ/SK|

26.

Probudil jsem se a on ještě spal. Odešel jsem s tím, že se "nic" nestalo. Udělal jsem snídaní a vydal se za ním, akorát vycházel ze záchodů a mně to nedalo, musel jsem si z něj udělat srandu.

,,Někdo tady mněl dirty sny, co?" Řekl Karlos, který se opíral o zeď. ,,Ne, ne já jenom..." Nedořekl jsem a spadnul na zem, zabolel mně přestrelenej hřbet a župan se mi vyhrnul. Chvíli se jenom tak díval a pak přišel blíž. Myslel jsem na to nejhorší, ale on zebral vyhrnutý kousek županu a zakryl mně víc, zebral mně na ruce a já jsem se na něj celý červený překvapeně díval. Mohl jsem dopodrobna vidět jeho obličej. Byl nádherný. Pak jsem na jeho rucích usnul.

Upadl do bezvědomí, chudáček, ta rána do podlahy mu musela uškodit. Řekl jsem si sám pro sebe, odnesl jej na postel a šel pro studenej obklad.

Uviděl jsem před sebou ležet Karlose, hladil jsem jej. Když se na mně uškrnul, tak jsem se začal červenat. Rychle jsem ujel z postele a dopadnul na zem. Zvednul se a chytnul mně za ruku. Bylo to jenom pár momentů co mně nechal hypnotizovat jeho oči a pak si mně přitáhl do polibku. Políbil mně. Proboha. Co to dělá? Ne. Ne. Ne. Tohle se mi jenom zdá. Říkal jsem si. Dal jsi mně pod sebe a nepřestával se věnovat mím rtům. Dával si postupně dolů oblečení a zadychčenej jsem se na něj podíval. Byl nahý. ,,Uděláme to jako jsi to nikdy předtím nemněl, tvrdě." Řekl perverzním úšklebkem. ,,Ne, prosím... Já nechci!" Skříknul jsem, ale marně. Dal mi dolů boxerky. Když mé spodní prádlo bylo dolů, tak si chytil mé nohy a nadstavil se. Obraz se mi začal rozmazávat a já jsem mohl vnímat jenom to že jsem právě upadl do bezvědomí, v tomhle případu jsem se probudil.
"Byl to jenom sen" říkal jsem si celej propocenej. Po chvíli jsem si ale uvědomil vedle sebe ležícího Karlose, ruku mněl přez mou hruď. Takže to nebyl sen? Když jsem se podíval na sebe, tak jsem byl oblečenej v normálním oblečení, takže se něco dít muselo, nechápal jsem.

Lahl jsem si k němu a usnul. Když jsem se probudil tak se na mně vyvoraně díval, já jsem se na něj ušklíbl a on odskočil. ,,Hele, proč se mně bojíš?" Byl jsem zmaten. On se postavil a jeho zrenice se viditělně zmenšili. Rozběhl se přič. ,,Kristiáne! Vrať se!" Utíkal po ulici a já jsem se ho pokoušel dohonit. Běžel až moc rychle. Spatřil jsem, ale auto zastavující při něm, dveře se otevřely a mé srdce se zastavilo, když se Kristián vyděšeně otočil a dotyčnej se jej pokoušel chytit. Skočil jsem na něj s tím že auto přešlo kolem nás. ,,Díky bohu." Řekl jsem, opírajíc nad ním a s úsměvem. Roztřásl se a jeho oči se mihali rychlosti blesku. ,,Teď mi řekni proč ses mně tolik lekl."