Chtění [YAOI] |CZ/SK|

5. Zlý načasování

Shodil mně pod sebe, prohlížel jsi mně a vydýchaval něco, nerozumněl jsem ale co... ,,T-Tome?" Byl to můj kámoš dříve než jsem přestoupil do třídy šikany. Byl to můj nej kámoš. Sundal mi šátek.

O-on mi viděl obličej. Jak... No neva, bude alespoň vědet kto mu dělá dobře. Ten šátek jsem mu sundal, teď je nepodstatnej, když mně již viděl.

,,Proboha." Vyjeveně jsem na něj hleděl. Pak jsi mně opět přetočil.

,,Už víš?" Funěl jsem jako nějaké zvíře, nedával jsem na to pozornost. Jeho tělo mně ještě víc vzrušovalo.

Jeho špička se obtírala o můj zadek a já jsem znepříjemněně mhouřil očima.

,,Nasliň to." Řekl jsem vážně. Nechtěl, tak jsem mu plácnul po zadku, mněl ho brutálně dobrý. Pak pochopil a tak i udělal. Strhnul jsem mu spodky a nasliněné prsty do něj dal.

,,Ne... Prosím..." Vepchal je do mně a ja jsem vypískl. ,,Prosím, prosím... Ne...."

Dal jsem mu jenom chvíli na zvyknutí a pak jsem je vyndal, nadvihl ho za zadek a dal mu tam mou pýchu.

,,Ne... Tome!" Vykřikl jsem, hodně to bolelo.

Uchopil jsem mu zadek a řekl: ,,Posliš, víš o tom, že máš úžasnej zadek? Jako opravdu, tak dobrej jsem ještě ani neviděl."

,,Jdi někam, od kluka to slyšet nechci..." Řekl jsem již úplně vyřízeně.

,,Tak ty takhle." Nadvihnul jsem jedno obočí. Tohle si nechá.

Chytnul mi rozkrok a mněl jsem pocit, že vím o co mu jde, ikdyž jsem nechtěl. ,,Ne... Nech toho!!!"

Vtom jsem ale zaslech klíčky a otevíraní dveří, mé zrenice se zmenšili když jsem ve dvěřích spatřil starýho chlápka. ,,Ne..."

Do místnosti někdo vešel, nevědel jsem kto to byl. Tom se ze mně vytáhl a já jsem vydechl, odšoural se co najdále do rohu místnosti a přikyl se mou dekou. Vypadal vydešeně. Otočil jsem se a spatřil mího otce, který se na nás díval, také jsem se přykril. ,,V pořádku." Řekl a odešel. ,,Otče!" Křičel jsem po něm, ale on neslyšel. Tom se na mně opět rozvalil a ja jsem se rozřval a rozbrečel. ,,Nech toho! Je to nechutný, odporný, zvrácený! A...a...." Stratil jsem slov a rozbrečel jsem se.

Chtěl jsem pokračovat když jej náš otec tak příjemně povzbudil. Ale on se rozřval a začal brečet. Podíval jsem se na něj a něco si mumlal.

,,Otec to viděl... Tebe... Mně... Tohle... Tady... Teď..."

Přisunul jsem se k němu a zabalený v dece jsem ho obejmul. ,,Nebreč."

,,Nebreč? Opravdu!? Přemýšlej co děláš! A odpal ze mně!!!"

Vtom začal vyzvánět mobil, jeho mobil. Zajímaví, dle čísla to byl někdo z party, mám dobrou paměť na čísla, ale nezapamatoval jsem jsi koho bylo. Zvedl jsem to, seru na vše ukážu jim co jsem jsi dlouhé létá přátelství chtěl vydobít a teď to mám. Kristián nemněl ponětí o mobilu.

Bylo hodně pozdě a začínal jsem mít o něj strach, opravdu nevím proč... Prostě se bojím... Vzal jsem mobil a zavolal jsem mu, zvedl. Nejspíš jsem... Ale ne to určitě ne.