Chtění [YAOI] |CZ/SK|

25.

Déle jsem se nad tím nezamýšlel a napchal do sebe ten sanwich, který mi tak pečlivě nachystal.

Dobrá, dobrá, hlavně se nečervenej. Všechno bude jen tak jak má bít. Namlouval jsem si. Přesunul jsem se tedy do obívaku, kde Kristián spokojeně jedl svoji snídaní. Podíval se na mně a přenádherně se na mně usmál. ,,Děkuju! Je to vynikající. Nejlepší snídaně jakou jsem kdy mněl." Říkal to s takovou úpřimností, že tlukot mého srce se ještě zintenzivněl. ,,Jsem rád, že ti to chutná." Úšklibl jsem se na něj. Celý ostatek dne bylo mezi náma ticho. On nemluvil a když jsem se mu snažil něco říct, nebo začít konverzaci, buď odešel nebo jsem se zakoktal.

Nevím proč ale nevěděl jsem se mu opět podívat do očí, hambil jsem se cokoli říct, nebo udělat. Když byla tma, tak jsem se uložil beze slova do postele a onedlouho nato jsem usnul.

Šel jsem spát, ikdyž jsem opravdu usnout nevěděl. Vyšoupl jsem se z postele když jsem uslyšel výkřiky. Kristián křičel a bylo to slyšet až do mého pokoje. Přišel jsem k "jeho" pokoji a vešel dovnitř.

Opět se mi snělo s Karlosem, ale pro tenhle krát i s nějakým klukem. Vyhrážel se mi, jak jej miluju a jak by o tom mněl Karlos vědět. Protože on miluje mně. Nevěřil jsem. Vtom se ukázal na scénu Karlos. ,,Zachránil bys ho kdyby byl na pokraji smrti? Nebo bys ho nechal zemřít?" Byla jeho otázka. Jasněže jsem odpověděl záchrana. ,,Tak jej zachraň." Řekl neznámí blondyn, nejspíš vytvořený mou fantazií, nebo svědomím a zabořil do něj nůž. ,,Přestaňte! Prosím nechte ho! Dejte mu pokoj prosím!" Křičel jsem z celýho hrdla.

Jak jsem přišel do pokoje, tak jsem se po dlhodobejším rozhodování, rozhodl, že si k něj lahnu. Nakonec jsem při něm taky usnul.

Cítil jsem něco teplého kolem mé hrudě, když jsem otevřel oči a pomalu zvedl hlavu z polštáře tak jsem spatřil Karlose.