Tahy myšlenek

Myšlenka třetí

Z okýnka auta pozoruji vzdalující se Pražský hrad. Přemýšlím zda ještě někdo vytvoří takový skvost. Je škoda pozorovat jak takové krásné památky chátrají. I přesto se však Pražský hrad majestátně a maličko i s troškou poťouchlostí tyčí na vrcholu kopce. Zatím co v jeho blízkosti chrliči nevrle zlým okem pozorují návštěvu z cizích zemí. Praha udivuje každý den, pojďme se však podívat na další myšlenku.

Už jsme si řekli co je to Múza. Dnes mám pro sebe otázku, na kterou jsem si nedokázala nikdy odpovědět. Proč mě naplňují příběhy?

Nevím. Příběh byl vždycky se mnou jako dobrý přítel. Poprvé jsem si jeho přítomnost všimla v devíti a sepsala svůj první příběh. Šest let od prvního okamžiku kdy jsem popadla poprvé do ruky propisku a popsala hustopisem pět stránek papíru A4 formátu. Co mě k tomu vedlo? Asi mi Múza zrovna vlepila políček mezi uši a mě to všechno docvaklo. A díkybohům za to. Ta frustrace a stres se dá nejlépe vykřičet právě v nich...

Koncept III.
Rozevřela svá nádherná hnědobílá křídla. Už to byli dva měsíce svobody a ona si to náležitě užívala. Měla deset minut času - tak akorát, aby se provětrala. Její mohutné perutě ji vynesly nad zem.
Ostrým sluchem, však uslyšela rychle bušící silné srdce. To znamenalo dvě věci.

Za prvé to byl strach, a nebo taky vzrušení.
A za druhé to srdce bylo zaručeně lidské.

Udělala zásadní chybu když se rychle podívala za svoje rameno. Byl tam On. Stál tam a pozoroval každou pohyblivou křivku jejích křídel. Když se podíval do očí, ví že jí poznal. Jeho zalapání po dechu ji v tom jen utvrdilo. Náhle se rozeběhl do stínů lesa.
„Petere!“ vykřikne bez rozmyslu. Prudkou rozmáchlou otočkou vletí do koruny stromu. Kvůli své velikosti však jedno z jejích křídel uvízne mezi větvemi. S trhnutí škubla, aby ho vyprostila z listoví, pocítila ale palčivou bolest, když uslyšela prasknutí kosti. Sykla. Křídlo bylo vyproštěno a ona v křečích slétla na zem. Nevzdá to, musela mu to přece vysvětlit. Se zatnutými zuby se rozběhla s křídlem táhnoucím za sebou.
„Petere!“ zakřičí znovu.
Byla však na pokraji sil. Když doběhla ke kraji mýtiny dělící hustý les a internátní školu vyčerpaně klesla do trávy.
Tušila, že nyní ztratila jediného přítele. Po tváři ji skanula slza.
Kdyby nebyla ubohým genetickým pokusem možná by u něj šanci měla.

„Zatracený doktor Scheiner!“ Pomyslela si a bouchla pěstí do trávy.