Tahy myšlenek

Myšlenka čtrnáctá

Dnes je jeden z těch dnů ve kterých si říkám, že mi bylo i líp. Mám pocit jako by mi někdo mlátil hlavou o zeď a taky mám pocit, že mi lítají plíce vzduchem. Za chvíli se utopím pod hroudou kapesníků, jestli tahle chřipka brzo neustoupí.

Takže, zatím co se tu dusím kašlem, můžete si přečíst další otřepané romantické klišé z mé sbírky konceptů. Přeji všem hezký a zdravý zbytek týdnu.

Koncept XIV.
Letošní léto je neskutečně horké. Dnes ze mě pot lil jak při dešti. Ještě štěstí za ten široký klobouk, jinak bych tu umřela. Bože. Ještě pět minut a budu volná.
Utřu si zápěstím čelo a utrhnu další čtyři jahody. Bohužel už ne tak pečlivě, jako tomu bylo na začátku téhle brigády. Já káča si myslela, jak to bude snadný. Při tomhle vedru bych nedovedla ani dojít z jedné místnosti do druhé, natož sbírat na přímém slunci ty pitomé jahody! Kéž by těch pět minut běželo o trochu rychleji.
„Vedro, že?" promluvil zničehonic keř. Zaječím. Proboha! Už mám halucinace! Klopýtnu o záhonek a... Dopadnu zadkem napřed přímo na právě sesbírané jahody.
„Hej! Jsi v poho? Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit!" zvednu oči k díře v jahodovém keři. Dobrá zpráva je, že jsem neměla halucinace. Za tím keřem stál někdo z masa a kostí. Krom toho tu nikdo není, až tedy na něj. Takže tenhle trapas s velkým T může zůstat pod pokličkou. A ty špatné? Přijdu o pár kaček korun, mám skvělý jahodový doplněk na kalhotech, což by nebylo zas tak špatné, kdyby to nevypadalo, jako bych právě měla svoje monstrózní období. Malý bonus k tomu - mám chuť vraždit.
Zvednu se. Opráším si tílko od hlíny a podívám se na škody. Není to zas tak zlé. Trocha vody a sluníčka a bude to zase jako nové.
„Jo, jsem naprosto v pohodě," zalžu. Krom těch kalhot jsem si odřela loket. Taky mě bolí kostrč, ale to není nic co bych nepřežila.
„Hned budu u tebe, počkej na mě," vyhrkl ten na druhé straně. Ne! Nemůže mě vidět takhle.
„Počkej! Ne! Nechoď, vážně jsem v pořádku!" Kruciš, už byl moc daleko. Fajn, takže mám jen pár sekund na to abych dala do kupy tu jahodovou spoušť. Rychle si loknu trochy pitné vody, zbytkem pak rychle smyji špínu z kalhot. No, za pár minut by ty kalhoty mohly uschnout, když takhle slunce pere. Dobrá práce.
„Hej! Tady!" volal z dálky onen kluk, co mě tak vyděsil. Volání přicházelo z leva, nemám však příliš dobrou sluchovou orientaci, takže se nejdříve podívám na pravou, a až poté na levou stranu. Nevypadal zrovna jako kluk z módních časopisů, či filmů, ale rozhodně nebyl k zahození. Měl blonďaté vlasy spleteného do varbčího hnízda. Čím blíže byl, tím víc jsem si uvědomovala jak jsou jeho modré oči hluboké.
„Vážně ti nic není?" přiklusal udýchaně blonďák. Chytl se vyčerpaně kolen. Očividně to nebyl zrovna velký fanda sportu, dojdu k závěru, když jsem tak poslouchala, jak prudce oddechuje. Téměř jako kůň po dostihu.
„Vážně mi nic není, nemusel jsi sem běžet!" nervózně se zasměji. Blonďák s úsměvem zvedl hlavu, aniž by se postavil zpátky do přímé polohy.
„Musel. Vždyť máš odřený loket," ukázal na můj loket.
„Ale prosímtě, vždyť je to jen maličkost," ošiju se. Raději zvednu bedýnku s rozmačkanými jahody na kaši.
„Počkej, já to vezmu," jemně mi vytrhl, nedbajíc na moje protesty, bedínku z rukou.
„Za ten loket můžu já, takže já vezmu bedničku s těmi... Co se stalo s těmi jahody?" tázavě pozvedl obočí. Potlačím nutkání se praštit do čela.
„Ehm, raději se neptej," pokrčím rameny, jako bych vůbec netušila, jak se to mohlo stát.
„Dobře, raději tedy nebudu. Mimochodem, jmenuji se Petr," vzal si bedničku do pravé ruky a podával mi druhou. Fajn. Máma bude nadšená, až zjistí, že jsem si našla nové "kamarády".
„Tereza," přijmu nabízenou ruku.

No a přesně takhle to celý začalo. Jedním velkým trapasem s velkým T...