Tahy myšlenek

Myšlenka devátá

Pozoruji něžnou lunu na nebi posypaném třpytkami z hvězd. Oslňoval svoji zářivostí, udivoval a uchvacoval. Přede mnou leží nedotčený papír a tužka. Již dlouhou dobou byl papír prázdný, nezmohla jsem se na jedinou větu. Vzdychám.

Hlava obtěžkána stresem se mi klimbala ze strany na stranu, jakoby měla za chvíli vybuchnout, nebo usínala za pochodu. Mám takový pocit, že jde spíš ve faktu o tu druhou teorii.

Sevřu kus bělostného papíru. Zuřivě ho zmačkám a odhodím ho do kouta.

Přemýšlím nad všemi těmi strastmi z reálného života. Copak nikdy neskončí? Cítím v srdci nejistotu. Svírá ho v okovech takovou silou, div že mi ho ještě nerozdrtilo.

Ztrácím svojí horkou povahou své  naděje na lepší dny. Svým bláznivým chováním zase vytvářím úsměvy na tvářích ostatních... Snažím se aby všichni byli šťastnější. Občas se mi to daří a někdy vůbec. A kam se vlastně podělo moje štěstí? Možná přede mnou uteklo, kvůli mým chybám.

Možná jsem sobecká, nerozumně uvažující, horkokrevná a ubližuji lidem, ale nic z toho nedělám naschvál. Snažím se tak moc patřit mezi ty šťastné lidi, co mají tolik přátel co se společně baví a smějí se, že občas zapomínám, že to nejsem já. Takhle by se přece nikdy Tarkyna nechovala. Mám snad ale mlčet, abych nenepáchala další škody?

Kam se poděla ta léta bez starostí? Kde jsou ty dny, kdy mě dokázaly pohltit knihy jedinou větou?
Kéž bych zase byla malým dítětem - všechno by bylo o tolik snažší.

Zvednu se. Když jsem teď na dně, jediná cesta, která se mi vine před nosem, je ta vedoucí nahoru.
Zvednu papír a uhladím záhyby, vytvořené tím bezvýznamným vztekem.

Je čas se vzchopit a dokázat si, že mám na víc.

Vrátím se na své původní stanoviště a začnu psát...

Koncept IX.

Rudé květy, jako kapky v budoucnu prolité krve, zářily mezi suchou udupanou trávou. Stály nebojácně i přes tu spoušť, co tu nadělali vojáci a jiná stvoření, která prahla po pomstě. Ty květy mě povzbudily na duchu. Podívám se na tu nádhernou stejně barevnou vlajku s bílým fénixem. Vlála v silném větru, div se neutrhla z dlouhé dřevěné tyče, která byla z borového stromu.
Zaujal mě křik z tábora. Provolávali mi slávu. Dívali se na mě s takovou hrdostí a pýchou, kterou si nezasloužím za své skutky. Odvrátím zrak.

Za to, jak jsem nedokázala uchránit Danovi rodiče, jak kvůli mé slabosti zemřel můj děda.
A za zohavenou tvář mého bratra.
A co je na tom všem nejhorší. Nedokázala jsem uchránit ani svoji matku.

Jsem pokrytec, zbabělec a lhářka.

Muži a nyní i ostatní tvorové, kteří ovládali obecnou řeč, vykřikovali slova chvály.
Nenávidím se za slova, která musím nyní vyřknout. Nenávidím se za to, že sem přijala jejich slova chvály, jejich uznání a důvěru ve mě.
Zvednu ruku, abych zastavila jásot z mé reakce. Dav se konečně začal postupně uklidňovat.
„Před mnoha měsíci jsem přišla z jiného světa. Ze světa S’Fiadu, země bez magie,“ vykřiknu. Dav zamručel na souhlas.
„Nyní jsem tu s vámi, abych nastolila mír vaší zemi, vašim přátelům, vaší rodině!“ davy opět zajásaly. Počkám si, až se rozjařený dav utiší.
„Bojujte, abychom nastolily opět do království Tří nový řád!“ dav zahučel mohutným jásavým hlasem. Pak zaječím, ačkoliv se za to nenávidím, tak aby to slyšely i ti v nejvzdálenějších koutech:
„Za fénixe!“ vlajka náhle vzplála rudým plamenem, jako symbol jiskry měnící se v plamen...